Mogwai - Hardcore Will Never Die, But You Will.

Dva chlapi na bytě, to zní hrdě. Pro session u obohaceného džusu a pizzy je nějaká nerdská VHS jasnou volbou. Duna a Spooks svírají svérázně potištěnou kazetu, po které hobitštější ze dvou hošů neomylně sáhne. Weird Science. Podivná věda je americká crazy komedie z osmdesátých let, jejíž dva hrdinové, značně obtížně dospívající mladíci, se rozhodnou konečně si opatřit dívky. Jak jinak než pomocí počítače. Tento bizarní nápad jim vnukne zhlédnutí prastarého Frankensteina. Podaří se chlapcům naplnit jejich mladistvé touhy a toto dílo uskutečnit?

Tolik Alexandr Hemala. Podaří. To samé se povede i dvojici „hrdinů“, kteří si za stejným účelem (získat sexuálně svolné homunkuly) pustí Weird Science, pravá gaučová postmoderna. Taková je zápletka klipu Rano Pano. Jeho programově starosvětské ztvárnění může být klíčem k celému albu Hardcore Will Never Die, But You Will. Je to rafinovaně natočené home video, které má všechny rysy trash/nerdy estetiky, která je ještě pořád v kurzu. Jakmile ti dva vyvolají duchy z dekapitovaných figurek Dartha Vadera a Stormtroopera a z kartonových krabic vylezou holky s hlavama oněch dvou, obyvákový zázrak usadí do křesla. Navíc sekvence zrození umělých družek připomene pamětníkům morfování Strážců vesmíru. Nostalgie a nadržené dusno naplní nejen byt v klipu. „Just a couple of bros getting drunk and travelling through other dimensions." komentují na Pitchforku. Přebuzená basa zrní jako u 65daysofstatic a nahozené harmonie rostou s každým dalším nástrojem, co do množství kytar na metr čtvereční jsou Mogwai ironmajden post-rocku, stačí vzpomenout na destruktivní vyústění pražského koncertu, kdy se postavili na značky a boosterový fárplán „uspat, zabít“ zasáhl Archu plnou vahou. Jenže kde je ten hardcore teď? Tvrdé vyjádření od slova jádro.

Když se kapela dozvěděla, že v krátkém dokumentu Thirty Century Man režisér Anthony Crook použil demo jejich skladby How to Be a Werewolf, neváhali, spřáhli se s ním, a tak teď James Bowthorpe, cyklista, o kterém to celé je, valí na kole skrz norskou krajinu už za doprovodu finálně zmástrované haute couture verze písně. Právě symbióza s videem sluší Mogwai nejvíc (komu ne?). Bohaté zkušenosti se soundtracky (od spolupráce s Clintem Mansellem na Fontáně po dokument o Zidanovi) se otiskly i do záhybů pršipláště kolaře Bowthorpea. Minidokument je zpomaleným průletem, a stejně tak působí cinematické bezčasí skladby. Standardní klávesy série sigurros_takk, kytary vzdušné i těsné, poslušné bicí, to všechno sehraně doprovází bieguna ke světlu na konci tunelu. To je ztvárněno až frusciantovským sólem, hladší alternativa k tradičnímu post-rockovému vyústění. Veteráni znají své limity a obecní ohňostroj desetkrát za album už by asi i jim přišel pochybný. Rozvolněný styl rozhodně není celoplošný, některé riffy znějí až moc vydřeně a efekty občas připomínají trendové podlahy s imitací dýhy. Třeba když spustí San Pedro, jen čekáte, jestli zavolánebopřijde.

Mogwai se vší silou snaží dokázat, že oni jsou ti, kterým už o nic nejde, že právě oni jsou tím post-rockovým tvrdým jádrem, co neumírá. Díky klipu Rano Pano i vzpomínkové zapřáhnutí producenta debutu Young Team (sic!) Paula Savage. Staří pejskové se koušou, což potvrdí v dubnu Explosions in the Sky. Nové album produkoval opět John Congleton. A někdo takový se jen tak z lepenky nevylíhne.

(Pro Full Moon #10 - zkráceno.)