Moimir Papalescu & The Nihilists - Lewis Neptune

Z temných stínů začátku 8O. let znovu vylézají nihilistické přízraky tehdejších časů a vrší na sebe postpunkovou, gotickou, novovlnou, elektronickou a bůhvíještějakou veteš se stejně horlivou zvráceností jako napoprvé, s tím rozdílem, že tentokrát méně čenichají v hitových stopách (čestnou výjimkou je úvodní Fast Car, případně hazlewoodovský cover Summer Wine) a více se věnují vnitřnostem svých zlobivých písňových dítek. Je to dobře, protože jinak k modelu vytvořenému na debutu nic zásadně nového nepřibylo, ale právě díky propracovanosti a větší ochotě k různým experimentálním škrábancům se mu Lewis Neptune dokáže vyrovnat.

Manchiniho kytara se rve o každý kus žvance snad ještě zarputileji, ve skladbách 22:07 nebo Devil in My Go-Go Room je nesmlouvavě agresivní, uchvátanou Baby zahlcuje noisovou stěnou. La Petite Sonja exceluje třeba v chladně povýšené Shelter nebo plíživé Holy Night. Petr Venkrbec se zpočátku do dění příliš nezapojuje, ale zhruba od poloviny nahrávky jsou jeho saxofonové, popřípadě klarinetové příspěvky častější a vydatně zpestřují zvukovou paletu. Archaické beaty Moimira Papalescu oživují v několika písních bicí Vratislava Plachety, Honey It's Country pro změnu stojí na výrazné baskytaře jejího spoluautora Nikita Boye z punkového Šanova 1.

Obecně mi nejzajímavější přijdou právě ty tracky, které si nekladou žádné hitové ambice jako 22:07, Shelter, zvukově zaplněná Five Long Knives nebo disonantními rýhami zbrázděná Fear, díky kterým nepůsobí Lewis Neptune jako nadbytečný dovětek k debutu a prodlužuje životnost tohoto výrazně stylizovaného dekadentního kabaretu. Nicméně pochybnosti o možnostech dalšího vývoje nejsou úplně od věci, což potvrdil následný rozchod ústřední trojice do vlastních projektů. Ale právě proto po nich zbyly dvě kvalitní, zábavné a sexy nahrávky a nikoli pachuť vyčpělosti.