XPlaylist

Na začátku milénia se mezi hvězdami africké hudby prosadil chvályhodný trend návratu k akustice a tradičním kořenům. Po letech kompromisů se zdálo, že už není nutné chlácholit globálního posluchače podpůrnými prostředky v podobě popových aranží a elektroniky, že už to na nás můžou vybalit i bez nich. Youssou N'Dourovi, Salifu Keitovi i Baaba Maalovi tohle vnitřní obrození velmi prospělo a další na řadě byl tedy mistrovský hráč na koru Mory Kanté.

I v jeho případě je výsledek v podobě alba Sabou víc než uspokojivý. Autor dávného etno-tanečního megahitu Yeke Yeke (1987) byl od té doby s dance music spjatý ještě víc než výše jmenovaní, o to razantnější změnou na Sabou prošel. Tentokrát žádně beaty, žádné klávesy, dokonce ani bicí. Od prvních taktů je jasné, že tam nic z toho není nutné, dokonce by to bylo nadbytečné.

Charakteristická je pro album strhující rytmika akcentovaná i v pomalejších skladbách. Odbržděná bubenická sekce, často sólující balafon a Kantého perlivá kora splétají měňavé, vrstevnaté rytmické vzorce, které by případná spoluúčast bicí soupravy zbytečně zplošťovala. Není to ale jen nějaká nevázaná exhibice jamujících perkusistů, Mory Kanté tady exceluje i jako skladatel a zpěvák. Písním nechybí výrazné melodie, hlavně první tři skladby jsou v tomhle směru velmi přítulné. Efektní střídání Kantého sólového zpěvu s nabroušenými ženskými sbory vykazuje podobnost s deskami jeho někdejšího kolegy Salifa Keity (v 70. letech působili společně v legendárním malijském Rail Bandu), v tomhle případě je ale výsledek výrazně dynamičtější a tanečnější.

Pokud tohle není vůbec nejlepší Kantého nahrávka, pak je přinejmenším nejvíc nadčasová, což se po zvukové stránce o jeho předchozích sólových opusech říct nedalo. Albem Sabou se tenhle guinejský griot úspěšně kvalifikoval zpět do africké extraligy.