Jako by byli Mother vrostlí do Prahy. Nejenom vevrtaní do panelů Sedmičky. Jejich majestátní („my jsme Matka“) zvuk se lepí na městskou šedí zašlé fasády domů, atraktivních pro všechny turisty.
Slova jako ornamenty, tak nějak se s nimi zachází v obalu vinylu i v hudbě samotné. Nejvíc žhavé pasáže jsou rozfoukané mezi černými slunci, z černé mlhy uprostřed ční trojúhelník. Na poetiku všedního dne se nehraje. Sebevědomě pojatý design od Štěpána Adámka nese silnou vstupní informaci. Pyšný páv, obtěžkaný kostmi i zlatem radí zapomenout na to, že Matka nosí pod srdcem mrtvý plod s kódem Thema11. Tohle není záhrobní závan hradeckého dark rokenrolu, ale hrdý let (létat umí, ne že ne) skrz zamlženou krajinu. „Domestikovaný páv se nesnese s ostatními domácími zvířaty.“ Pravda, extrémně temný a těžký zvuk může mnohé odradit, přesto bezpředsudečná metalová estetika zažívá renesanci. Příkladem je nová deska blackových Agalloch, neúprosně zlý a zároveň romantizující kus potvrzuje návrat džísky se zádovou nášivkou do veřejného prostoru. Matka je prvorodička zralého věku. Spíš než výkřik do tmy představuje album Through This Disappearing Land mytologický výjev. Jak jinak obal a texty uchopit? „Vzduch se ochladil, když jsme poráželi berana / víš, že řeka černá, když otevřeš hráz.“
Chtít po Mother češtinu by bylo přání podobné nářkům sekretárok, že Saporti nezpívají po našem. Pražská čtyřka jsou občané zeměkoule.... číst dále
Jako by byli Mother vrostlí do Prahy. Nejenom vevrtaní do panelů Sedmičky. Jejich majestátní („my jsme Matka“) zvuk se lepí na městskou šedí zašlé fasády domů, atraktivních pro všechny turisty.
Slova jako ornamenty, tak nějak se s nimi zachází v obalu vinylu i v hudbě samotné. Nejvíc žhavé pasáže jsou rozfoukané mezi černými slunci, z černé mlhy uprostřed ční trojúhelník. Na poetiku všedního dne se nehraje. Sebevědomě pojatý design od Štěpána Adámka nese silnou vstupní informaci. Pyšný páv, obtěžkaný kostmi i zlatem radí zapomenout na to, že Matka nosí pod srdcem mrtvý plod s kódem Thema11. Tohle není záhrobní závan hradeckého dark rokenrolu, ale hrdý let (létat umí, ne že ne) skrz zamlženou krajinu. „Domestikovaný páv se nesnese s ostatními domácími zvířaty.“ Pravda, extrémně temný a těžký zvuk může mnohé odradit, přesto bezpředsudečná metalová estetika zažívá renesanci. Příkladem je nová deska blackových Agalloch, neúprosně zlý a zároveň romantizující kus potvrzuje návrat džísky se zádovou nášivkou do veřejného prostoru. Matka je prvorodička zralého věku. Spíš než výkřik do tmy představuje album Through This Disappearing Land mytologický výjev. Jak jinak obal a texty uchopit? „Vzduch se ochladil, když jsme poráželi berana / víš, že řeka černá, když otevřeš hráz.“
Chtít po Mother češtinu by bylo přání podobné nářkům sekretárok, že Saporti nezpívají po našem. Pražská čtyřka jsou občané zeměkoule. Bytostně český element však trčí z mnoha míst. V největších hloubkách druhé části On Sleep se nezapřou hlavsovské rozorané meze, které erudovaně popsal Tomáš Vtípil v Ádvojce coby „ostinátní basové linky s obsahem malé sekundy a zmenšené kvinty“, všechna čest. Brutálně podladěné kytary mají sílu šumavských dubisek, o to víc zamrazí koncertní zjištění, že kapela používá minimum efektů. Míza proudí z rukou. Sepětí s přírodou ve vší její krutosti zaznívá v kilových riffech intarzovaných španělkou – Man Behind the Sun. Navazující akustický exkurz Through This Disappearing Land pt. III, v němž se kovové struny třou o žalující řev, zní jako váchalovský monono-eko-intelektuální apel, soundtrack k remakeu Šumavy umírající a romantické. Silnější apel než srdce/nervy rvoucí znělka naučných pořadů o řekách či stromech s Luďkem Munzarem. Přes tyhle barvité konotace je koncertní běsnění Matky syrové, žádná lvmení projekce se nekoná. Slyšet zmíněnou unplugged skladbu naživo by bylo sice fatální, zároveň je její zařazení vprostřed desky argumentem proti neaktuálnosti formátu dlouhohrajícího alba. Společně s intrem ve Warm Spell, kde smyčec dramaticky brousí vybrnkávaný motiv. Ze strany zvukového otčíma Ondřeje Ježka podobně šťastné vedení ruky jako v případě úvodu loňské desky Wollongong.
Jmenovitě ho vypíchnout v souvislosti s každou deskou, na které dělal, je už stejnou měrou stereotyp jako nutnost. I jeho zásluhou se deska Mother nedá považovat za odnož Themy Eleven (srovnání je další neduh) ve formě The Great Misanthrope. I když oba hlasové screampóly jsou na svém místě, basu už drtí Dav z Transwaggon, -ht- se přesunul ke kytaře. Oproti jeho riffovým rázům v Themě tlačí basový model Mother víc na jeden bod a doplňuje totálně sehranou dvojici kytar. Když se v závěrečné apokalyptické tmě The Second Woe čeká, až zahřmí, jde cítit, že tohle zlo je přesně tím rozpoložením, ve kterém chtějí být. Všechny neúprosné vlivy Neurosis, Kalas, OM a jiných spolků z šutru i bahna, vstřebané a přetavené v pohanský rituál. Byť páv je symbol Kristova vzkříšení. Matka je jen jedna.
(Pro Full Moon #10 - zkráceno.)
Komentáře