Motörhead - Aftershock

Legendární Motörhead se brzy dočkají čtyřicátých narozenin a vypadá to, že slavit se stále ještě bude v plné síle. Lemmyho tříčlenný gang se i přes zdravotní komplikace hlavního aktéra vrací s kolekcí, která vytře zrak i skalním fandům kapely. "Aftershock" je totiž zatraceně skvělé album, ke kterému se budete vracet i po letech. Proč tomu tak je, si přečtěte v následujících odstavcích.

1. Lemmy: Lemmy Kilmister. Rocková, potažmo metalová ikona, která dokud bude žít, strach o život rock'n'rollu bude zcela zbytečný. Právě charisma tohoto hudebního veterána je jednou z hybných sil, které legendu Motörhead drží při životě. Zmačkaný klobouk, bradavice na tváři, dlouhé černé vlasy a motorkářský knír. Kdo by ho neznal. Právě on svým chraplákem zaujímá nezpochybnitelné místo mezi elitními rockovými vokály celé historie žánru. I na novince "Aftershock" nejeví jeho hlasivky znaky vyčerpání. A to i přesto, že byl během nahrávání nové desky delší dobu hospitalizován. Tento živoucí zázrak přírody, který stojí za téměř všemi skladbami motorových hlav, nevyměkl ani nyní a svou technicky neotřelou hrou na baskytaru a chraplavým zpěvem baví i po jedenadvacáté.

1. Energie: Té měla tahle britská banda vždycky dost. A "Aftershock" není výjimkou. Skrz čtrnáct skladeb se na posluchače vyvalí tolik síly a energie, že by o generace mladší skupiny mohly jen závidět. Hra Motörheadů se zakládá na jednoduchosti s jasným cílem rozsekat posluchačovy uši na hadry. Hned úvodní "Heartbreaker" či "Do You Believe" budiž příkladem nesmlouvavé údernosti.

1. Žánrová neuchopitelnost: Ne každý s tímto tvrzením bude souhlasit, ale Motörhead vlastně do žádného žánrového ranku nepatří. Heavy metal? Znějí jako Iron Maiden či Manowar? Trash metal? Mají snad něco společného se Slayer nebo Megadeth? Nebo snad rock? Vždyť když se rozezní například "Queen Of The Damned", musí se kolena rozklepat všem rockovým mušketýrům od U2, přes Pearl Jam až po Muse. Lemmyho banda totiž vytvořila mix punku, metalu, rocku a blues, který je namíchán tak specificky, že je na něj jakékoliv pojmenování krátké. Při poslechu takové "Knife" je slyšet od každého něco a přitom v neuvěřitelně hutné konzistenci.

1. Balady: Ano, i to je silná doména skupiny. Právě na novince se vyskytuje jedna z těch nejpovedenějších, výborná bluesová "Lost Woman Blues", kde se Lemmy snaží ze všech sil opravdu zpívat. Pozadu není ani zasněná "Dust And Glass", která by na bestofku balad cestu asi také našla. Právě střednětempé skladby dodávají albu potřebnou pestrost. Zatímco u většiny rockových kapel slouží jako nutné zlo, u Motörhead tradičně patří k nejpovedenějším kusům.

1. Syrovost: Špinavé kytarové riffy jsou hlavním lákadlem celé tvorby skupiny. Žádné mazlení, ale pěkně ostré řezání do strun hlava nehlava. Písně nejsou nijak měkčeny a celá stopáž novinky je garážově divoká jako gang městských krys.

1. Underground: Co na tom, že se stali legendami. Vždy stáli v ústraní hlavního proudu a nikdy se nesnížili k tomu jít do výšin. Iron Maiden vyprodávali letiště a Lemmy drtil basu v zaplivaném klubu s Jackem Danielsem v ruce. A ani po téměř čtyřiceti letech se nic nezměnilo. Žádné chytání se moderních trendů. "Aftershock" je vlastně přímým následovníkem legendárního "Ace Of Spades".

1. Nezpochybnitelný originál: Skoro by si zasloužili razítko se znakem kvality. Motörhead pozná každý rock-metalový fanoušek během prvních tónů. Originální herní styl si vytvořili již u svého druhého alba "Overkill" (nepočítáme-li "On Patrole" z roku 1975, které bylo vydáno až se zpožděním v rámci reedice) a drží se ho dodnes. Za celou dlouhou kariéru uhnuli jen výjimečně a vždy se jednalo o neúspěch. Tady nemá cenu nic měnit.

1. Zvuk: Zvukově je každé album přece jen o něco vypilovanější a u starších desek je zub času znát. Na druhou stranu to ke kořenům formace asi patří. Ovšem i "Aftershock" není uhlazen přetechnizovanou produkcí a dirty analog sound je cítit i zde.

1. Láska k hudbě: Právě tento atribut dělá z této legendy to, čím je. Lemmyho láska k hudbě, kterou produkuje, je nekonečná a věčná. Chtělo by se říct až za hrob, ale to naštěstí ještě není třeba řešit. Vždyť pravidelnost vydávání nových alb je po tolika letech fascinující. Rockoví dinosauři nahrávají nové desky jen vzácně a s odstupem mnoha let, protože prostě nemusí. Nové počiny pod hlavičkou Motörhead však obohacují pulty hudebních obchodů ve velmi krátkých pauzách. "Aftershock" vychází po třech letech od poslední řadovky "The Wörld Is Yours" z roku 2010 a věřte, že peníze v tom nebudou. Dle slov frontmana se jejich poslední alba neprodávají nijak závratně a sotva vydělají na nahrávací práce. A staré legendární počiny zase vysávají vydavatelství, která vlastní práva.

1. Texty A o čem že může pořád zpívat? Vlastně o ničem zásadním, hlavně aby dobře zněl název skladby a refrén byl natolik zapamatovatelný, aby si ho mohli fanoušci zpívat pod pódiem. A kdo by si nezařval hértbrejkr! nebo déd mešín!, když to tak dobře zní. A je úplně jedno, že nehlomozí nad politikou, nemoralizuje, nekáže a nenařizuje. Takových tu máme víc než dost. Motörhead jsou tu od toho, aby zásobili svět rockovými vypalovačkami.

Motörhead zkrátka natočili nahrávku, která je sice v mnoha ohledech stejná jako ty předchozí, má však tu výhodu, že posbírala všechny klady dosavadní tvorby a smrskla je na plochu 47 minut. Všech čtrnáct písní lze označit za potenciální hity, což o všech deskách říct nelze. "Aftershock" je rozhodně jeden z jejich nejpovedenějších počinů v moderní historii. Jestiže by "Overkill", "Ace Of Spades" nebo "Iron Fist" musely dostat 10/10, novinka nemůže být o mnoho bodově chudší.