The Wörld Is Yours nerozeznáte od náhodně vybrané desky Motörhead. Je to dobře, nebo špatně? Pokud máte jen trochu rádi Motörhead, budete to milovat.
1980, 1984, 1994, 2004... to je jedno. I v roce 2014 budou Motörhead znít furt stejně. Důkaz? Aktuální The Wörld is Yours. Nemá cenu psát recenzi. Deset skladeb, stroj času, hurá zpátky do osmdesátek (nevím, jaké to tehdy bylo, jelikož mi byl rok). O čtvrtstoletí později: otvírák ze zlatého fondu (Born to Lose), čím větší klišé, tím větší nářez (Rock’n’Roll Music), obvyklý rukopis (Bye Bye Bitch Bye Bye, Devils in My Head) a užitečná moudra strejdy Lemmyho (I Know What You Need, I Know How to Die). „Ten svět je fakt zkurvenej, mam to rád.“ Miluju Motörhead. V jejich světě je všechno tak jasné a jednoduché. Chlast, děvky, chlebíčky a rokenrol, nazdar hodiny.
Al Burian popisoval v jednom ze svých starších textů rozčarování nad „kultem“ týhle kapely a že aura, kterou kolem nich vytváří jejich pověst, je po letech už hrozně vyšeptalá. Well, Lemmymu je 448 let (podle kočičího kalendáře), takže nejspíš můžeme bejt rádi, že ještě neodešel do rokenrolovýho důchodu nebo za Elvisem, což by asi způsobilo větší rozčarování, ne-li rovnou definitivní vystřízlivění. Slovy Tonyho „Mr. Manchestera“ Wilsona: „Máte-li na výběr mezi legendou a pravdou, berte legendu.“
Poprvé jsem Motörhead viděla na festivale v Trutnově v roce 2004. I náš grafik tehdy na pódiu líbal jejich kopák, Lemmy dostal při... číst dále
The Wörld Is Yours nerozeznáte od náhodně vybrané desky Motörhead. Je to dobře, nebo špatně? Pokud máte jen trochu rádi Motörhead, budete to milovat.
1980, 1984, 1994, 2004... to je jedno. I v roce 2014 budou Motörhead znít furt stejně. Důkaz? Aktuální The Wörld is Yours. Nemá cenu psát recenzi. Deset skladeb, stroj času, hurá zpátky do osmdesátek (nevím, jaké to tehdy bylo, jelikož mi byl rok). O čtvrtstoletí později: otvírák ze zlatého fondu (Born to Lose), čím větší klišé, tím větší nářez (Rock’n’Roll Music), obvyklý rukopis (Bye Bye Bitch Bye Bye, Devils in My Head) a užitečná moudra strejdy Lemmyho (I Know What You Need, I Know How to Die). „Ten svět je fakt zkurvenej, mam to rád.“ Miluju Motörhead. V jejich světě je všechno tak jasné a jednoduché. Chlast, děvky, chlebíčky a rokenrol, nazdar hodiny.
Al Burian popisoval v jednom ze svých starších textů rozčarování nad „kultem“ týhle kapely a že aura, kterou kolem nich vytváří jejich pověst, je po letech už hrozně vyšeptalá. Well, Lemmymu je 448 let (podle kočičího kalendáře), takže nejspíš můžeme bejt rádi, že ještě neodešel do rokenrolovýho důchodu nebo za Elvisem, což by asi způsobilo větší rozčarování, ne-li rovnou definitivní vystřízlivění. Slovy Tonyho „Mr. Manchestera“ Wilsona: „Máte-li na výběr mezi legendou a pravdou, berte legendu.“
Poprvé jsem Motörhead viděla na festivale v Trutnově v roce 2004. I náš grafik tehdy na pódiu líbal jejich kopák, Lemmy dostal při koncertě kelímkem po hlavě a já si ze setu pamatuju akorát Ace of Spades a cover od Sex Pistols, jelikož jsme se tam se zpěvákem Vypsané fixy neuvěřitelně zřídili už když hráli Esgmeq a Sunshine. Naposledy jsem viděla Lemmyho před dvěma lety někde v Německu poblíž Frankfurtu, už přesně nevím, co to bylo za vidlákov, ale všichni tam na džískových vestičkách měli nášivky Kreator a Saxon. Taky si nepamatuju skoro nic kromě Ace of Spades a Rock Out (z tehdy nové desky) a toho, že padal sníh a letadlo pak mělo skoro půl dne zpoždění a mně bylo strašně blbě.
Je mi jasné, jak málo čtenářům se tímto trefuju do vkusu a dokonce ani nebudu tvrdit, že The Wörld is Yours je deska röku. Není a považuji za vysoce nepravděpodobné, že by kdokoliv na přelomu let 2010 a 2011 konvertoval k heavy metalu. Ale co je dobré, zejména v tento sváteční čas, zdůraznit? Motörhead nám každé dva roky připomínají, že na světě, kromě všech globálních průšvihů a neschopnosti a neochoty je řešit a všeobjímající nespravedlnosti, pořád zůstávají taky chlast, děvky a chlebíčky. A rokenrol. The Wörld of Motörhead is Yours.
(Pro Full Moon #8 - zkráceno.)
Komentáře