Symbolika pečlivě naaranžovaného výjevu z obalu desky On the Beach leccos vypovídá o Youngově tehdejším rozpoložení i o písních samotných. Melancholicky postávající hippie na opuštěné pláži tvoří nehybnou stafáž pro blahobytné ale nelákavé zátiší v popředí, se slunečníkem, palmou a torzem cadillacu čouhajícím z písku. Konec sezóny, nebo spíš konec celé éry. Neil Young smutně pozoruje rozpadající se svět květinových ideálů, zároveň se nesnadno vyrovnává s čerstvým statusem superstar a navíc stále bolestně nese smrt dvou blízkých přátel – Dannyho Wittena a Bruce Berryho. Ty nejpalčivější pocity z jejich ztráty už vykvílel na nahrávce Tonight's the Night (nahrané předchozího roku, kvůli výrazně nekomerčnímu vyznění ovšem vydané až roku následujícího), ale stín obou drogových mučedníků leží i na tomto albu.
Ze tří sólových desek, kterými Young po svém zareagoval na obrovský úspěch alba Harvest (další jsou Time Fades Away a právě Tonight's the Night a společně tvoří neoficiální trilogii) je On the Beach nejstravitelnější, ovšem pro fanoušky naleštěného soundu Harvest stále příliš syrové a neveselé na to, aby podnítilo alespoň srovnatelné prodeje. Jsou tu ale stejně dobré písně prodchnuté navíc akutní potřebou poprat se se všemi písničkářovými démony. K tomu se jako nadmíru vhodná jeví bluesová forma, kterou Young aplikuje hned třikrát. V Revolution Blues, drsné reflexi řádění Charlieho Mansona, hrobníka hippie... číst dále
Symbolika pečlivě naaranžovaného výjevu z obalu desky On the Beach leccos vypovídá o Youngově tehdejším rozpoložení i o písních samotných. Melancholicky postávající hippie na opuštěné pláži tvoří nehybnou stafáž pro blahobytné ale nelákavé zátiší v popředí, se slunečníkem, palmou a torzem cadillacu čouhajícím z písku. Konec sezóny, nebo spíš konec celé éry. Neil Young smutně pozoruje rozpadající se svět květinových ideálů, zároveň se nesnadno vyrovnává s čerstvým statusem superstar a navíc stále bolestně nese smrt dvou blízkých přátel – Dannyho Wittena a Bruce Berryho. Ty nejpalčivější pocity z jejich ztráty už vykvílel na nahrávce Tonight's the Night (nahrané předchozího roku, kvůli výrazně nekomerčnímu vyznění ovšem vydané až roku následujícího), ale stín obou drogových mučedníků leží i na tomto albu.
Ze tří sólových desek, kterými Young po svém zareagoval na obrovský úspěch alba Harvest (další jsou Time Fades Away a právě Tonight's the Night a společně tvoří neoficiální trilogii) je On the Beach nejstravitelnější, ovšem pro fanoušky naleštěného soundu Harvest stále příliš syrové a neveselé na to, aby podnítilo alespoň srovnatelné prodeje. Jsou tu ale stejně dobré písně prodchnuté navíc akutní potřebou poprat se se všemi písničkářovými démony. K tomu se jako nadmíru vhodná jeví bluesová forma, kterou Young aplikuje hned třikrát. V Revolution Blues, drsné reflexi řádění Charlieho Mansona, hrobníka hippie generace, Vampire Blues, která pro změnu napadá nenasytnost těžařských firem, a nejnaléhavěji v pomalé, stísněné titulní skladbě, v níž účtuje s vlastní proměnou v miláčka davů.
Typičtější folkrockovou zpěvnost přináší uvolněně šlapající otvírák Walk On a následující See the Sky About to Rain, která má asi nejblíž k libozvučnému soundu Harvest. Tradiční folkařinou a efektní protiváhou hřmotného Revolution Blues je píseň For the Turnstiles, v níž Younga s banjem doprovází jen Ben Keith na dobro. Na druhé straně LP splín ještě víc těžkne a ústí do působivé a navzdory názvu spíše folkrockové litanie Ambulance Blues s nepřeslechnutelným houslovým partem Rustyho Kershawa, která album přirozeně a krásně završuje.
Zatímco Tonight's the Night bezohledně a sebemrskačsky drásá otevřené rány, On the Beach jakoby už toužilo po jejich zacelení. Je plné deziluze, smutku i zloby, ale těmto pocitům čelí s vyrovnanější tváří. Svůj podíl na zemitém a přece průzračném, tísnivém a přesto očistném vyznění desky mají samozřejmě i Youngovi spoluhráči, mezi nimiž nechybí kamarádi ze Šíleného koně Billy Talbot a Ralph Molina (ten odbubnoval většinu alba, jen v See the Sky About to Rain a Revolution Blues se objevuje Levon Helm z The Band), David Crosby, Graham Nash nebo Ben Keith. Ti všichni přispěli k tomu, že se z alba, ve své době širší veřejností přehlíženého, stala časem právem velebená klasika.
80.00%
Komentáře