Neil Young - Tonight's the Night

V Youngově kariéře tvoří album Tonight's the Night uzlový bod. Nejpozději v tomto okamžiku dal světu showbyznysu nesmlouvavě najevo, že se jeho zákonitostmi nenechá omezovat, že cestu k uznání a úspěchu si hodlá linkovat zcela podle svého, se všemi riziky z toho plynoucími. Album Harvest pro něho znamenalo definitivní průlom a všeobecné ovace. Místo vnitřní satisfakce ale přišlo vystřízlivění, deziluze ze stinných stránek popularity, a hlavně pak osobní ztráty. Kytarista skupiny Crazy Horse Danny Whitten a bedňák Bruce Berry, oba Neilovi blízcí přátelé, krátce po sobě zemřeli na předávkování, a právě z tohoto kalného pramene vytrysklo syrové rekviem s názvem Tonight's the Night.

Z celé nahrávky s její rozervaností, skřípavou melancholií, roztřepenými konturami a nechutí cokoli dodatečně uhlazovat, je cítit čerstvá bolest, trýznivé strhávání sotva zaschlých strupů. Zároveň je ale i manifestací muzikantské spontaneity a pohrdání studiovým pozlátkem. Na většině tracků stojí pod jménem Santa Monica Flyers Youngovi po boku sestava složená z pozůstalého torza Crazy Horse (Billy Talbot s basou a Ralph Molina za bicími), Nilse Lofgrena střídajícího kytaru s klavírem a Bena Keitha se steel kytarou. A pokaždé je to jako vzrušující voyeurské nakouknutí doprostřed session. Nepřikrášlený dokument, neučesané muzicírovaní.

Neil Young tahá tóny až z bolavého dna, někdy vyloženě kašle na intonaci (jeho kňučení v Mellow My Mind je na hraně snesitelnosti a dost připomíná projev Youngova žáka J Mascise). Kapela bez velkých cirátů a se sebemrskačskou vervou hrne rozvrzaný bigbít (Tonight's the Night, která album otvírá a v ještě temnější verzi i uzavírá, World on a String), blues rock (Speakin' Out), country (Roll Another Number) nebo tísnivé balady (Mellow My Mind, Albuquerque, Tired Eyes), perfektně sehraná i nespoutaná. Komornější vsuvky představuje Youngova sólová Borrowed Tune na nápěv stounsovské Lady Jane a New Mama, jejíž pečlivé vícehlasy na okamžik vrací do hry zvuk alba Harvest.

Kolekci nahrávek z podzimu 1973 doplňují dva tracky staršího data. Živý záznam písně Come On Baby Let's Go Downtown z roku 1970, zpívané Dannym Whittenem, připomene, že dotyčný byl nejen výtečným kytaristou, ale i nedoceněným zpěvákem (sám Young v pozdějších letech litoval, že mu v rámci Crazy Horse nedával více prostoru). Právě tahle přímočará countryrocková jízda je pro mě vedle titulní písně nebo Albuquerqe nejhitovějším magnetem jinak spíš antihitového alba. Z roku 1972 pak pochází rovněž vydařená, kytarově hutná Lookout Joe s odlišnou rytmikou (Drummond-Buttrey) a Jackem Nitzschem za klávesnicí.

Syrová upřímnost a chmurné vyznění nahrávky se celkem pochopitelně nesetkalo s nadšenou odezvou u Youngových vydavatelů (Reprise), kteří se oprávněně domnívali, že po hladivém folkrocku, jakým se písničkář prezentoval na Harvest, by tenhle garážový polotovar byl pro jeho fanoušky příliš velký šok. Punková estetika se teprve rodila někde na rockové periférii a kouzlo zvukové neotesanosti tudíž ještě pro pány s kalkulačkou v ruce nebylo lukrativním zbožím. Tonight's the Night si proto na vydání muselo počkat až do roku 1975, kdy už se Youngova diskografie rozrostla o další dva tituly. Ani ty zrovna nesplňovaly představy o komerčně vstřícných nahrávkách, a možná díky tomu už Youngovo publikum mohlo být trochu připravenější. Navzdory obavám labelu se tak z alba nestal propadák, nýbrž zasloužená, s léty zrající a stále inspirativní klasika. Zrozená z bolesti, bezmocného vzteku a nekompromisní otevřenosti.