Neil Young - Zuma

Vypadalo to, že smrtí Dannyho Whittena se uzavřela nedlouhá historie seskupení Crazy Horse. Jeho patronovi, Neilu Youngovi, se ale tato značka stala natolik drahou, že ji pro své další album obnovil. Na Whittenovo místo nastoupil nováček Frank Sampedro zvaný Poncho a že to byla vloba šťastná dokazuje fakt, že skupina v nezměněném obsazení funguje dodnes. Hned Zuma představuje vzkříšený band v dravém, natěšeném rozpoložení. Jedinečná hráčská chemie je zpět a to je asi ten nejlepší způsob, jakým mohli Young a spol. svému mrtvému kamarádovi vzdát hold.

Albu dominují songy s plně elektrickým, rockovým zvukem. Doprostřed jsou soustředěné ty razantnější (Barstool Blues, Stupid Girl a Drive Back), prostor pro Youngova kvílivá kytarová sóla však nabízejí hlavně dvě temné, pomalé skladby Danger Bird a Cortez the Killer. Zvláště ta druhá, oživující v textu vzpomínku na conquistadorské tažení Hernána Cortése, je pro desku klíčová, ačkoli její studiová podoba nedopadla úplně podle Youngových představ. Danger Bird v sobě zase nese ozvěny nedávného rozchodu s herečkou Carrie Snodgress, což je téma rezonující i v dalších písních na desce.

Rovněž elektrickou ale countryrockově odlehčenější polohu zastupují Don't Cry No Tears a Lookin' for a Love, nechybějí ale ani vyloženě komorní zastaveníčka v podobě Pardon My Heart, kde Younga doprovází pouze Tim Drummond na basu a rytmici z Crazy Horse pějí vokály a závěrečná Through My Sails, v níž Šíleným koněm zjitřené emoce tiší lahodný čtyřhlas pánů Crosbyho, Stillse, Nashe a Younga. Pro ty, kdo toužebně a marně vyhlíželi pokračování skvostného alba CSN&Y Deja vu, alespoň malá náplast.

Pro mě ale nejatraktivnějším zůstává výše zmíněný rockový střed alba. Právě díky němu je Zuma jednou z Youngových nejvíce bigbítových nahrávek 70. let. A že i jednou z nejlepších, to je samozřejmost. Ostatně na vyložené přešlapy se v jeho diskografii této dekády dá narazit jen s obtížemi.