Nemesea - The Quiet Resistance

Celý letošní festival MFVF byl plný promotion na tohle album a já na něj byl zvědavější o to víc, že si stále rád přehrávám předchozí In Control (2007). Protože kapela vydala svou (velmi slušnou) prvotinu Mana už v roce 2004, nelze o skupině psát jako o „nové senzaci“ (jako to udělali někteří zmatení recenzenti na zahraničních serverech). Také přirovnání k Evanescence je trochu liché, i když nějaké podobnosti by se našly. Ale kapela těží mnohem více ze svých kořenů, z široké základny holandských kapel se zpěvačkou, mezi jejíž špičkové reprezentanty se Nemesea již dávno zařadila. Takže spíše čekejte dynamickou, melodickou a mírně bombastickou desku à la Delain (jejichž vokalistka Charlotte Wessels hostuje ve vydařené High Enough). Album produkoval a mixoval Joost van den Broek (After Forever, Ayreon) a jemu opravdu není co vytknout. Na rozdíl od posledního počinu krajánků Within Temptation se na albu The Quiet Resistance podařilo udržet vyvážený poměr mezi velkou produkcí, plnou orchestrací a jemnými akustickými pasážemi, rockovým zvukem i různými elektronickými prvky. Podmanivý hlas Mandy Ophuis nabízí mnohé ze své škály, od hněvivého křiku přes žhavé emoce až po tichou něhu. Oproti předchozí tvorbě ukazuje album posun k modernějšímu pojetí rocku, aniž by poztrácelo charakteristické prvky, které z Nemesea vždy dělaly tajný tip pro znalce.

Mezi třinácti skladbami není žádná vata, v této chvíli je mým favoritem Rush, kde vokál Mandy s přehledem přejede kytarové riffy, a chytlavá Afterlife, kterou si budete už po prvním poslechu broukat také. Posluchačský zážitek z desky mi tak velmi mírně pokazily jen dvě věci. První z nich je až příliš okatá inspirace WT ve skladbě Whenever, kterou měli raději přímo poslat Sharon den Adel. Ta by jim poděkovala, takhle je to kopírka jak od Xeroxů. Druhá je sice nedůležitá, ale nezapomeňte, že tu mluvíme o kapele s krásnou dívkou v čele a vizuální stránka je v této hudbě také významná. Manda, vždy poutající pozornost rovněž svými krásnými dlouhými kadeřemi, je v rámci promotion nové desky výrazně zkrátila, obarvila na černo a sama se nyní stylizuje do role temně nalíčené gotic girl. To je trochu paradox, protože dřívější gotické prvky ze současné hudby Nemesea téměř vyvanuly. Ale na tohle při poslechu této výborné desky určitě myslet nebudete. Z desky mám podobnou radost, jako když váš oblíbený hráč podepíše přestup do špičkového klubu a vy si říkáte: Výborně, tak a teď ho bude znát celý svět! Na vydání předchozí desky se finančně spolupodíleli jejich fanoušci, ale ty časy jsou už doufám pryč a vy mi můžete věřit, že tahle banda si svůj úspěch zaslouží.

Vyšlo ve Sparku #12/2011.