Neočekávaný dýchánek - Plech

Sedm let vydavatelské nečinnosti je i v dnešní době trochu hazard. Naštěstí ale Neočekávaný dýchánek patří (patřil? - ukončení činnosti se teď, v roce 2014, zdá být bohužel definitivní) mezi kapely, které vydávají desky tehdy, když chtějí a ne když by měly. Což je status, který má samozřejmě své (umělecké) výhody i (existenční) nevýhody.

Album Plech, dýchánkovské třetí oficiální, přináší očekávatelnou a potěšující zprávu o věrnosti stylu, ale i o vyzrávání a dílčích posunech. Punkovým nasazením podmítnutá slovanská šramlovitost nasávající po kapkách všelicos dalšího, akordeon, klarinet nebo flétna v těsném obětí s kytarovými ataky, samorostlá poetika a nezaměnitelný zpěv Zuzany Hanzlové – to jsou konstanty, kterým těch sedm let neubralo nic na jejich působivosti.

Znatelně pečlivější je ale práce se zvukem. Syrovost a jadrnost si Neočekávaný dýchánek podržel, přibylo ale drobných aranžérských vychytávek, nahrávka je dynamicky plastičtější, pestřejší a často i agresivnější, jako třeba hned v případě písně Liška prošpikované scratchingem a zkresleným vokálem. Některé songy (Zelí, Kachna) jdou v přitvrzení dokonce tak daleko, že mi svou urputností připomínají „polámaný punk“ Už jsme doma, na čemž má podle mého názoru velkou zásluhu služebně nejmladší člen kapely, bubeník Jan Pydych. Na druhou stranu kapela dobře ví, kdy ubrat plyn a vystačit s málem, takže se úspěšně brání jednotvárnosti.

Texty, i když v nich ubylo rybaření a nimrodů, zůstaly zemité a lidově neučesané a s přímočaře živočišným nábojem rozebírají především partnerské vztahy. Dojde ale i na přírodní magii (Italská), zákonitosti potravního řetězce (Liška), životní bilancování (V čudu) nebo rovnou pohřební epitaf (V černý zemi). Jestli je opravdu zánik kapely nevratný, je to velká škoda. V daném žánrovém chlívečku u nás nikdo nebyl tak originální a přesvědčivý.