Jen zvolna se členové New Order vyrovnávali s náhlým a hořkým koncem Joy Division, kapely s obrovským potenciálem, který kvůli sebevraždě Iana Curtise zůstal patrně zpola nevyužitý. Nějakou dobu rovněž trvalo, než kapela odložila břímě jejího hudebního odkazu a vydala se vlastní svébytnou cestou. Klíčový moment nastal v březnu 1983, kdy tito pohrobci nejtemnější z temných kapel nečekaně rozbili diskotékový bank se singlem Blue Monday. Definitivně se pak New Order odstřihli od stínu svého někdejšího frontmana o dva roky později s albem Low-Life, na němž dokonali svou proměnu. Z tmavého tunelu, plného bezútěšných a depresivních stínů Curtisova psychického strádání, na taneční parket zabydlený předchůdci scény zvané Madchester a raveového šílenství.
Ačkoli kytarista Bernard Sumner, který byl od počátku zpěvákem z nouze, zůstává intonačně velmi ale i roztomile nejistý, celkový zvukový projev skupiny je sebevědomější než kdy dřív. Na svém třetím albu našla dokonalý průsečík mezi rockovým důrazem a tanečním pulzem. V některých písních (Love Vigilantes, Sooner Than You Think) převažují energické a důvtipné kytarové riffy, v jiných (The Perfect Kiss, Sub-culture) syntezátory a taneční beat, ale album určitě nevyznívá jako neujasněné přeskakování mezi dvěma polohami. Jednak jsou tu i skladby, kde jsou obě složky prakticky rovnocenné (This Time of Night, Sunrise), ale hlavně tu máme charakteristicky melodické basové linky Petera Hooka,... číst dále
Jen zvolna se členové New Order vyrovnávali s náhlým a hořkým koncem Joy Division, kapely s obrovským potenciálem, který kvůli sebevraždě Iana Curtise zůstal patrně zpola nevyužitý. Nějakou dobu rovněž trvalo, než kapela odložila břímě jejího hudebního odkazu a vydala se vlastní svébytnou cestou. Klíčový moment nastal v březnu 1983, kdy tito pohrobci nejtemnější z temných kapel nečekaně rozbili diskotékový bank se singlem Blue Monday. Definitivně se pak New Order odstřihli od stínu svého někdejšího frontmana o dva roky později s albem Low-Life, na němž dokonali svou proměnu. Z tmavého tunelu, plného bezútěšných a depresivních stínů Curtisova psychického strádání, na taneční parket zabydlený předchůdci scény zvané Madchester a raveového šílenství.
Ačkoli kytarista Bernard Sumner, který byl od počátku zpěvákem z nouze, zůstává intonačně velmi ale i roztomile nejistý, celkový zvukový projev skupiny je sebevědomější než kdy dřív. Na svém třetím albu našla dokonalý průsečík mezi rockovým důrazem a tanečním pulzem. V některých písních (Love Vigilantes, Sooner Than You Think) převažují energické a důvtipné kytarové riffy, v jiných (The Perfect Kiss, Sub-culture) syntezátory a taneční beat, ale album určitě nevyznívá jako neujasněné přeskakování mezi dvěma polohami. Jednak jsou tu i skladby, kde jsou obě složky prakticky rovnocenné (This Time of Night, Sunrise), ale hlavně tu máme charakteristicky melodické basové linky Petera Hooka, které jsou pro nahrávku jedinečným tmelem a vedle zpěvu často také klíčovým posluchačským lákadlem.
Ačkoli New Order stále víc akcentují taneční energii a popovou chytlavost, melancholické tóny se z jejich písní zcela nevytratily. Přetrvávají zejména v textech, kde se řeší vztahové i existenciální kolize, v úvodní Love Vigilantes ale dojde i na velmi působivý protiválečný motiv. Těžký splín halí také instrumentálku návodně nazvanou Elegia, jejíž atmosféra může připomenout druhou půlku slavného Bowieho alba Low. To ale nic nemění na skutečnosti, že skupina je v dané chvíli mainstreamovému publiku přístupnější než byli kdykoliv Joy Division. Bez uzardění zpracovává postupy diskotékové hudby a sama je inovuje, přitom nezavrhuje lásku ke zvonivým kytarám a její texty mají daleko k plytkým veršovánkám sezónních hitparádových prefabrikátů. Díky albu Low-Life přestali být New Order jen nástupci kultovní kapely a stali se samostatným fenoménem.
Komentáře