New Order - Waiting for the Sirens' Call

Čím to je, že i když hudba na (zřejmě definitivně) posledním albu New Order svými kořeny stále pevně tkví v osmdesátých letech, nemám z ní pocit něčeho vyčpělého, anachronického, muzeálního? Je to skutečně úkaz, když kapela, která spoludefinovala svou dobu a svůj styl nadále podrobovala spíš jen povrchovým úpravám, nezní o generaci dál směšně. New Order zřejmě kdysi nalezli nějaký tajný recept na dokonalý a přitom originální pop, který nepodléhá zubu času ani mu servilně nenadbíhá.

Co je na albu Waiting for the Sirens' Call jinak? V kontextu celé tvorby prakticky nic, ale ve srovnání s jeho brilantním předchůdcem Get Ready už na nějaké změny narazíme. Kytarového zvuku se kapela nevzdala, ale jeho nápor už není tak masivní. Napružená energie udělala místo pohodovějším rejstříkům, snad jen v závěrečné odpichovce Working Overtime se ostřejší kytary rázně ujmou velení. Částečně se naopak vrací elektropopová estetika (výborná I Told You So, Jetstream s vokálem Any Matronic ze Scissors Sisters, Guilt Is a Useless Emotion), ale ani v tomto případě nemůžu říct, že by se jednalo o hlasy z hudebního záhrobí. Jakkoli je práce<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=4332"> New Order</a> s beaty a syntezátory stále stejně staromilská, zůstává svěží a hravá.  

I když tohle album nemá konzistenci a průraznost Get Ready a sem tam se najde i zbytečnější chvilka, jde pořád o velmi příjemné poslouchání. Kouzelný klobouk, z něhož kapela tahá ty prostinké ale neodolatelné melodie, se zdá být bezedný, způsob, jakým tu propojila svojí kytarovou i elektronickou tvář, je nenásilný a přitažlivý. Je to zkrátka deska, u které je člověku dobře a nějaká progresivnost ho ani moc nezajímá.