Přepracovávání rockových a popových evergreenů jazzovými hudebníky má svojí bohatou tradici. Původem vietnamský kytarista Nguyên Lê se k ní albem Songs of Freedom připojuje fascinujícím způsobem a dojem výlučnosti podtrhuje i mnoha prvky z oblasti world music, s níž má mnohou zkušenost například z pravidelných spoluprací se zpěvačkou Huong Thanh. Při výběru repertoáru se nezatěžoval žádnými oklikami a šel rovnou ke zdroji, tedy k těm nejprofláknutějším klasikám 60. a 70. let. Beatles, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Janis Joplin (po dvou), Bob Marley, Cream a Iron Butterfly (po jedné), ve všech případech skutečně notoricky známé písně. Nguyên Lê ale ve všech dokázal objevit, otevřít a nabídnout posluchači úplně nový svět.
Nepostupuje ovšem tak, jako většina jazzmanů, kteří vezmou základní téma, na které zuřivě improvizují a originál se až do závěrečného zopakování tématu ztrácí někde na periférii vnímání. Nguyên Lê se nenechává svazovat ani rockovými ani jazzovými pravidly. Je k původním skladbám pozornější. Bere si podněty z melodií, harmonických sledů nebo rytmických motivů průběžně, vzdaluje se od nich a zase se vrací, přidává vlastní nápady a navzájem je propojuje. Písně, které pro nás v originálním provedení už zdánlivě neměly tajemství, náhle ve Nguyênových upravách jako pod dotykem kouzelné hůlky metamorfují do nečekaných a vzrušujících tvarů a barev aniž bychom původní verze ztratili z dohledu. Jsou rázně... číst dále
Přepracovávání rockových a popových evergreenů jazzovými hudebníky má svojí bohatou tradici. Původem vietnamský kytarista Nguyên Lê se k ní albem Songs of Freedom připojuje fascinujícím způsobem a dojem výlučnosti podtrhuje i mnoha prvky z oblasti world music, s níž má mnohou zkušenost například z pravidelných spoluprací se zpěvačkou Huong Thanh. Při výběru repertoáru se nezatěžoval žádnými oklikami a šel rovnou ke zdroji, tedy k těm nejprofláknutějším klasikám 60. a 70. let. Beatles, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Janis Joplin (po dvou), Bob Marley, Cream a Iron Butterfly (po jedné), ve všech případech skutečně notoricky známé písně. Nguyên Lê ale ve všech dokázal objevit, otevřít a nabídnout posluchači úplně nový svět.
Nepostupuje ovšem tak, jako většina jazzmanů, kteří vezmou základní téma, na které zuřivě improvizují a originál se až do závěrečného zopakování tématu ztrácí někde na periférii vnímání. Nguyên Lê se nenechává svazovat ani rockovými ani jazzovými pravidly. Je k původním skladbám pozornější. Bere si podněty z melodií, harmonických sledů nebo rytmických motivů průběžně, vzdaluje se od nich a zase se vrací, přidává vlastní nápady a navzájem je propojuje. Písně, které pro nás v originálním provedení už zdánlivě neměly tajemství, náhle ve Nguyênových upravách jako pod dotykem kouzelné hůlky metamorfují do nečekaných a vzrušujících tvarů a barev aniž bychom původní verze ztratili z dohledu. Jsou rázně přesazovány do jiných hudebních kontextů, ale neznásilňovány, spíš jenom nasvíceny z jiné strany a opracovány podle tohoto nového pohledu.
Svoje zásluhy na tom ale samozřejmě mají i výteční muzikanti z doprovodné kapely. Vedle vůdčí role kytary a stmelující funkce tvárné rytmiky (Linley Marthe, Stéphane Galland) se výrazně uplatňuje vibrafon a marimba (Illya Amar), které akcentují jazzové odstíny, ale i nástroje africké, indické nebo čínské v rukou několika hostů. Svět rocku, jazzu a world music ale spolu nesoupeří, prorůstají jeden do druhého a vzájemně se inspirují. Vokální party z celku nijak nevyčnívají. Všichni zůčastnění zpěváci jsou mistry svého řemesla, ale nesnaží se o exhibice ani o samoúčelnou jinakost. Slouží skladbě, respektive její aktuální úpravě.
První dvě položky jsou jistě brilantní a stačí na to, aby pozorný posluchač jásal při každém neočekávaném úkroku či aranžérském detailu, ale od zeppelinovské Black Dog se teprve začnou dít věci, nad kterými se tají dech. Hedvábný tón Nguyênovy kytary rockově zdrsní v charakteristickém riffu, baterie perkusí elegantně nahradí Bonhamovu ráznou ruku, bezeslovný vokál Dhafera Youssefa přidá něco tajemství a celých šest minut je plných úchvatných překvapení, přicházejících ale naprosto přirozeně, bez násilí. Stejně vzrušující a členitá je následující Wonderova Pastime Paradise i druhá výpůjčka z repertoáru Led Zeppelin, Whole Lotta Love, které přidává na dráždivosti dravý ženský zpěv (Youn Sun Nah), vířící tabla i nečekaný indický scat. Nejsilnější jazzový vliv vykazují Move Over a In a Gadda Da Vida. Mercedes Benz má mnohem sofistikovanější a melancholičtější vyznění (vyjma extatického Lêova sóla před koncem), než původní spontánní popěvek Janis Joplin, přesto skvěle funguje a dobře reprezentuje základní modus operandi tohoto alba: je to Mercedes Benz a zároveň úplně jiná píseň.
Podrobná recenze by se dala napsat o každé z těchto nevšedních coververzí uvozených v několika případech krátkými původními předehrami s orientálním nádechem. Rád to ale přenechám odborně disponovanějším a spokojím se s opakovaným vychutnáváním těch bohatých, ale s vybraným vkusem chuťově sladěných hudebních hodů. Alba coververzí, pokud známe originály (což je v tomto případě samozřejmost), bývají přinejmenším zajímavá, jejich atraktivita se ale často brzy vyčerpá. Songs of Freedom se v tomto směru zdají být bezednými.
Komentáře