Nick Cave and the Bad Seeds - Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus

Kdo by si to byl pomyslel. The Bad Seeds vydali Nocturamu, svoje nejslabší, rutinou podezřele zavánějící album a následně jejich řady opustil zakládající člen, pilíř i maskot sestavy, Blixa Bargeld. Co se v takové situaci dalo čekat? Přinejlepším dlouhá pauza a usilovné přemítání co dál, pokud ne rovnou konec. Jenže ani ne po dvou letech vyrukovali Nick Cave a jeho parta (místo Blixy naskočil do vlaku James Johnston z Gallon Drunk) hned s dvojalbem a to nad očekávání skvělým.

Těžko říct co se to stalo s chemií v kapele a s tvůrčím pohonem jejího principála, výsledkem je ale každopádně parádní akcelerace. Především v první části nazvané Abattoir Blues je kapela skvěle nadupaná, hutná a hlavně tak zvukově různorodá a dobrodružná, jak byla naposledy na Murder Ballads. Nick chvílemi zase běsní a káže jako by měl před očima býčí tmu, kytary, které na plný úvazek převzal Mick Harvey, řežou a skřípou a Bad Seeds zase jednou dělají pořádný virvál. V pravou chvíli ale taky povolí tlak (Nature Boy) a přeladí do melancholičtějších nálad (Let the Bells Ring). A do toho ještě novinka - přidaná hodnota v podobě gospelovitých sborů dodávajících už tak dost temným songům ještě větší osudovost. Strhující je tahle kombinace především v hymnických tajfunech jako Get Ready for Love nebo There She Goes, My Beautiful World.

The Lyre of Orpheus je sice z baladičtějšího těsta (s výjimkou agresivnější a rovněž výborné Supernaturally), ale i v tomhle případě jako bychom slyšeli jinou skupinu než na předchozích deskách. Ani jedna skladba nezačíná modelem, který se v poslední době vžil, tedy: romanticky zjihlé piáno, které k sobě teprve postupně a ne příliš ochotně připouští další nástroje. Tentokrát si Bad Seeds s aranžemi opravdu vyhráli a velkou zásluhu na tom má jistě Warren Ellis, který vedle houslí obsluhuje i bouzouki, mandolínu a flétnu (rozkošně disonantní pohvizdování v Breathless - přesně takovéhle detaily v Caveově muzice tak dlouho chyběly). Sbory se na druhém disku vyskytují méně, ale sugestivně jsou využité ve dvou skladbách, které ho rámují: v titulní písni s nádherně špinavou kytarou a v závěrečné úpěnlivé O Children.

Když vám už téměř z popela povstane ikona z mládí a uzemní vás dílem, které si nijak nezadá s jejími vrcholnými opusy, je to obrovská radost. Tohle dvojalbum totiž není jen reminiscencí na staré divoké časy, je dalším a zcela přesvědčivým krokem vpřed. Krokem, který měl asi přijít před sedmi lety, před baladickou odbočkou, která sice přinesla nádherné písně a k dokreslení Caveovy osobnosti neodmyslitelně patří, ale nakonec se ukázala být slepou uličkou. Tohle je úchvatný začátek nové kapitoly.