Nick Cave and the Bad Seeds - Murder Ballads

Přišel nepozván v době, kdy v mém přehrávači dominovala aktuální alba od Tiamat, My Dying Bride, Anathemy nebo Pestilence. Maje tehdy jen velmi nevýkonný počítač jsem zrovna u kamaráda začal zpracovávat grafiku svého tehdejšího fanzinu. A v tom jsem ho spatřil: pod stolem ležela jeho alba The Good Son a Murder Ballads. Zvědavost mi nedala. Zmáčkl jsem play a země se zachvěla.

Nic nezůstalo jako předtím. Metalová temnota v jediném okamžiku ztratila většinu své přitažlivosti. Temnota nelíčená, zažraná, prožitá – jednoduše „caveovská“ – ji nevratně přetlačila. Vítr skučel a já jako opilý kocour ležel s Henry Leem. Jenom jeden či dva polibky – a hned poté ho tím malým nožíkem propíchat skrznaskrz, ať mně ten slastný pocit zůstane navěky. Bolest, výkřiky a nekonečně hluboká studna zapomnění. A vítr všechna ta léta vyl, dokud se s ostrými tesáky nevrátil Grinderman, aby zasadil poslední ránu z milosti.

Hudební srdcerváči jako Nick Cave jsou pro každého, kdo hudbu vnímá jako součást svého životního postoje a terapie, živoucím principem k odkalení vnitřních démonů. Není divu, právě taková „hudba je duševní potrava, která nemůže být nahrazena ničím jiným. Ti, kteří ji neužívají, umírají na duševní anémii. Není zdravého, duševního života bez hudby. Existují sféry ducha, kam pouze hudba vnáší světlo," jak svého času řekl Zoltán Kodály.

Nick Cave přes všechnu svou vnitřní tmu poslem světla a opravdové naděje je a jeho Murder Ballads jsou i po letech stejně spalující jako jeho první vzplanutí k PJ Harvey. Zejména jejich společný duet v Henry Lee a slzavé údolí Where The Wild Roses Grow s Kylie Minogue patří k jasným archetypům raněné vášně a světabolu. Jsou zosobněním světa, kde násilí, agresivita i láska přežívají v harmonické symbióze. Pekla, nebo nebe? Obojího!