Nick Cave and the Bad Seeds - No More Shall We Part

Zatím nejdelší pauza od vydání předešlého alba mohla svádět k domněnce, že Nick Cave chystá se svými kumpány zase nějakou nečekanou změnu. Já sám jsem doufal v opětovné "zesyrovění" zvuku, jenže opak byl pravdou. No More Shall We Part plynule navazuje na opěvovanou The Boatman´s Call, jen s bohatšími aranžemi a širší škálou nálad. Osou desky jsou opět pianové balady, některé hodně intimní (No More Shall We Part, Love Letter a další), jiné rozmáchlejší (As I Sat Sadly By Her Side, Hallelujah). Výrazněji než dřív se tu uplatnil Warren Ellis (stálý člen Bad Seeds už od předchozí desky), jehož housle do značné míry určují celkový zvuk. Nepřeslechnutelný je taky příspěvek hostujícího folkového dua sester McGarrigleových.

V některých případech (Fifteen Feet of Pure White Snow, Oh My Lord, The Sorrowful Wife), se kapela během písně konečně rozburácí do zlověstného vlnobití jako zastara, ale zvukově je to překvapivě krotké, skoro by se chtělo říct uhlazené. To, čím mě Bad Seeds vždycky udivovali - nápaditá aranžmá plná nečekaných kombinací, zvuků a syrových postpunkových ostnů - , to mi tady chybí. Cave napsal opět výborné skladby, o tom není sporu, ale to zvukové dobrodružství, které z nich vždycky dělalo výjimečnou záležitost, se tentokrát příliš nekoná.

Deska je navíc zatím jasně nejdelší ze všech jeho řadovek a tak se člověku ke konci to piáno už trochu zajídá. No More Shall We Part je skvělá, vybroušená práce. Je ale taky varovným signálem o snadné zaměnitelnosti zrání a usedlosti. Cave jakoby se zatím nedokázal rozhodnout, jestli bude i nadále zlobivým postpunkovým divousem rozhazujícím plnými hrstmi sarkastický humor i hluboké chmury nebo klavírním baladiérem cohenovského typu. Ale ačkoliv následující Nocturama tohle tápání jenom potvrdila, další pokračování jeho příběhu mělo už naštěstí mnohem zářivější odstíny.