Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

29.04.2021 - 18:42  |  Meca76

Projekt Push the Sky Away má spoločné základy s výstupom skupiny Bad Seeds na začiatku nultých rokov o milostných piesňach, ako sú Wide Lovely Eyes . Väčšinou to však nie je láska, čo žerie jaskyňu, ktorá teraz žije v Brightone: je to skôr to, aby sme boli skôr divákom a nie aktívnym účastníkom páriacich rituálov dole pri mori. Aj starnutie: všetci predsa len odtláčame oblohu a nejdeme jemne do tej dobrej noci, keď je toho toľko, čo cítiť. Tichá, zatváracia titulná skladba však aktívne nezúri proti umieraniu svetla, ale zvýhodňuje odolnosť voči radeniu pri vode alebo vetre.

03.03.2013 - 22:22  |  Robo

Push the Sky Away je moje prvé rande s tvorbou Nicka Cavea & the Bad Seeds. K tomuto skvostu som sa dostal cez jeho spoločnú "filmovú" tvorbu s Warrenom Ellisom. A tento posledný album pod hlavičkou Nick Cave & The Bad Seeds má náladou k spomínanej tvorbe blízko. Caveova parta vábi tajomnom, desí zločinom, šokuje úprimnosťou bazálnych pudov. Nad tým všetkým však hlavne teší krásou hudby. Vrcholom je pre mňa gradujúca Jubilee Street, na ktorej sa asi stali hrozné veci. Stmieva sa ešte pred zotmením. S poslednými lúčmi slnka ľudia sťahujú rolety. Po mokrých dlaždiciach pán Cave zrýchľuje krok. S prvými tónmi Ellisovho sláku sa trhajú mračná a na konci Jubille Street už viete, že nie v každej tme drieme zlo.

Ak by mi cestou na dno mora do uší šeptali morské panny tóny Mermaids, nemal by som nič proti.

Vo We Real Cool uši valcuje basa a srdce hladí objatie piána a huslí.

Došlo aj na poctivé blues, resp. Higgs Boson Blues :), zlé semeno obáv z budúcnosti tohto sveta púšťa silné korene do ropraskanej pôdy nádeje a šťastia. Nezalievať vodou, ale slzami a krvou!

Robert Johnson & The Devil, man

Don't know who is gnna rip off who.

Ešte neviem ako sa rozhodnem. Či v letnej nočnej búrke, alebo v jesennom lejaku. Či na Pohode, alebo v Prahe. Pánom Nickovi Caveovi & The Bad Seeds príjmem pozvanie na prvé rande.

02.03.2013 - 11:59  |  OU751DER

Chápu to zbožštění, které je přikrmované literární a filmovou tvorbou, ale já to vidím tak, že od tý doby co se spřáhnul s Warenem a postupně vypoklonkovali Blixu i Micka to stojí za prd. Chápu, že je to úplně jinak, ale já to vidím tak.

21.02.2013 - 13:47  |  Rey

A pak že dnešní poblázněnej svět nemá svý Proroky a Krysaře! Začalo to vloni reverendem Edwardsem z Kmene Máwající ruky a skvěle to lehkým skluzem v Moebiově smyčce přes středovej bod souměrnosti reprezentovanej vynikajícím a těžko definovatelným cosi s Kmenem Labutí v čele s temným Michaelem Girou pokračuje Kmenem Špatnýho sémě v čele s božským Nickem a jeho pravou rukou pro boj s černou magií Warenem Ellisem. Až se skoro bojím, co na mě čeká zase uprostřed tý smyčky, kam dojedu skluzem po jejím vnějším povrchu a hlavou dolů nadopovanej nášupem božskýho Nicka, jehož Rukověď a Malou velkou černou knihu otevírá na obale náčelníkova squaw Susie Bick, oblečená jen do perfektního měkkýho světla v Nickově ložnici.

A pak už to jede. Staří pánové se na první poslech trochu zklidnili, ale nedejte se mýlit - pod hladinou to vře a oceán bouří. Zajda Munroe je nadále fascinován Avrill a její vstupní branou do ráje či pekla (jak je komu libo), hladový vlci přitom vyjou u dveří, Jack´s here i se svým Osvícením a Robert Johnson svou černou krví na zaprášený křižovatce ve stínu tehdy ještě jen doutnající Mississippi postopadesátý připisuje duši ďáblovi, aby moh´ znovu zazpívat do plechovky k fascinaci celýho tohohle poblázněnýho světa. Zrušte jaro i léto, chci podzim a to hned - to hladový vlci vběhnou do starý zaprášený voprejskaný zaplivaný haly, zavyjou i s reverendem Nickem a na řetězech je povede šílenej Warren. Těším se jak malej kluk.

05.02.2013 - 11:57  |  3DDI3

Nový Cave se povedl, dokonce je ještě o drobet lepší než skvělé Dig Lazarus Dig!!! Tahle deska nabere drajv hned na začátku. Úvodní We No Who U R se nese ve zvukově experimentální atmosféře návratu a rozjímání. Jubilee Street, zatím poslední singl, je asi nejklasičtějším představitelem Caveovy tvorby. Pomalá podmanivá melodie, silný text, úchvatná kombinace houslí a elektrické kytary v závěru, už teď jde o klasiku. Mořská balada Mermainds láká k ponoření se do hlubin za holkama s šupinama místo šťerbiny. Temné riffy We Real Cool, kombinované s úderným frázováním přejdou do smutného procítěného vzpomínání. Retrospektivní skladba o dokončení psaní songu Jubilee Street "Hey little girl, where do you hide..." má pro mě zvláštní kouzlo, které mi vždy přinese dávno zapomenuté vzpomínky. Závěr pak má snová Push The Sky Away s podmanivou varhanovou melodií. Skvělé uzavření alba. Nick Cave k nám znovu promlouvá, budete i vy poslouchat?