Nick Drake - Pink Moon

Písničky Nicka Drakea vyvolávají podobné pocity jako když se vám v dlani chvěje ptáče vypadlé z hnízda. Pocity zranitelnosti, bolavé osamělosti, ale i konejšivé křehké krásy. Beznadějně introvertní Angličan narozený v Barmě stačil před svou předčasnou smrtí (předávkování antidepresivy) nahrát pouhá tři alba, která se navíc setkala s mizivým ohlasem. Teprve po letech se - podobně jako u Velvet Underground – ukázalo, jaké množství písničkářů ovlivnil, a dnes můžeme jeho odkaz vystopovat u nesčetných indie folkových melancholiků od Bona Ivera přes Bonnieho „Prince“ Billyho, Billa Callahana až k Marku Kozelekovi.

I za jeho života se v jeho okolí našli lidé, kteří jeho talentu věřili a snažili se chorobně ostýchavému mladíkovi dopomoci k zaslouženému úspěchu. Na jeho prvních dvou deskách se podílela řada muzikantů včetně takových es jako Richard Thompson, John Cale nebo producent Joe Boyd. Přesto se našlo jen málo posluchačů, kteří si v rychle se měnící manéži pop music na přelomu 60. a 70. let jeho nenápadných, čirých písniček vůbec všimli.

Na svém posledním albu Pink Moon se tedy jako správný zatvrzelý samotář rozhodl na jakékoli vstřícné krůčky k masovému publiku úplně rezignovat. Zůstal sám jen s akustickou kytarou a svými prokřehlými písňovými miniaturami. Pocity izolace a niterný světabol rámované podzimními kulisami v nich tak dostávají ještě obnaženější výraz. Jen úvodní Pink Moon Drake ještě doplnil stručným ale nádherným klavírním motivem, pak už ale slyšíme jen jeho posmutněle bloumající hlas, i ve své neprůbojnosti mimořádně naléhavý, podmalovaný neokázalou, ale pečlivě propracovanou, originální kytarovou hrou.

Není na místě vytahovat jednotlivé písně nad jiné. Melodické střípky, nálady a neotřelé kytarové figury na sebe navazují v přirozeném, nikam nespěchajícím proudu podvečerní řeky poházené barevným listím. Kolébají ale neuspávají, promlouvají z pološera s odevzadanou upřímností, neupozorňují halasně na svou výjimečnost, a přesto nenudí. Ty písničky jsou výjimečné právě svojí prostotou. Jako rozloučení s tou hrstkou věrných, kteří mu za jeho života naslouchali, i jako epitaf pro budoucí, mnohem početnější obdivovatele, nemohl Nick Drake zvolit lepší formu, než je tohle průzračné nokturno pro hlas a kytaru.