Nicki Minaj je výstřední produkt, který lidi na Západě pronásleduje skoro všude. A možná to už brzy dorazí i k nám. Definice její osoby v encyklopedii by mohla vypadat nějak jako: "Rapuje a občas zpívá, nemá nadprůměrný hlas, ačkoliv zadek jo, míchá páté přes deváté, užívá si být středem pozornosti a žene se za tím odhodlaně, působí mile i přesto, že je velice vulgární, 'zpívá' o triviálnostech/něčem 'urban'/něčem upe mimo a potrpí si na odvážné frizůry." Je sice evidentní, že vzezření Minaj je jedna velká a někým vlivným předepsaná póza, záleží ale na tom? I přesto, jak moc je to okaté a nápadné, by nemělo smysl pozastavovat se nad tím, jak moc jí ta divná a rapidně se proměňující "role" jde. Protože na konci bychom stejně došli jen a jen k tomu, že vás baví, nebo ji nemůžete cítit.
Debut Oniky Tanye Maraj se tehdy dobře prodal, a to i přesto, že se jevil jako přinejmenším pochybný. Hudební splácanina s několika dobře vyprodukovanými kousky a tupými synťaky, ze které Minaj vyšla jako něco okrajového, rapujícího, co se občas snaží i zpívat a co vlastně kvůli mezerám v obsahu a prostým trendy říkankám nemělo ksicht. A "Pink Friday: Roman Reloaded" je na tom podobně. To pozoruhodné na tom však je, že tentokrát jde slyšet, že to je záměr, a že tentokrát to baví dvakrát tolik.
Deska nabízí devatenáct kousků (na deluxe, který doopravdy stojí za to, pak úctyhodných dvacet dva, téměř osmdesát minut hudby!) a výraz ve... číst dále
Nicki Minaj je výstřední produkt, který lidi na Západě pronásleduje skoro všude. A možná to už brzy dorazí i k nám. Definice její osoby v encyklopedii by mohla vypadat nějak jako: "Rapuje a občas zpívá, nemá nadprůměrný hlas, ačkoliv zadek jo, míchá páté přes deváté, užívá si být středem pozornosti a žene se za tím odhodlaně, působí mile i přesto, že je velice vulgární, 'zpívá' o triviálnostech/něčem 'urban'/něčem upe mimo a potrpí si na odvážné frizůry." Je sice evidentní, že vzezření Minaj je jedna velká a někým vlivným předepsaná póza, záleží ale na tom? I přesto, jak moc je to okaté a nápadné, by nemělo smysl pozastavovat se nad tím, jak moc jí ta divná a rapidně se proměňující "role" jde. Protože na konci bychom stejně došli jen a jen k tomu, že vás baví, nebo ji nemůžete cítit.
Debut Oniky Tanye Maraj se tehdy dobře prodal, a to i přesto, že se jevil jako přinejmenším pochybný. Hudební splácanina s několika dobře vyprodukovanými kousky a tupými synťaky, ze které Minaj vyšla jako něco okrajového, rapujícího, co se občas snaží i zpívat a co vlastně kvůli mezerám v obsahu a prostým trendy říkankám nemělo ksicht. A "Pink Friday: Roman Reloaded" je na tom podobně. To pozoruhodné na tom však je, že tentokrát jde slyšet, že to je záměr, a že tentokrát to baví dvakrát tolik.
Deska nabízí devatenáct kousků (na deluxe, který doopravdy stojí za to, pak úctyhodných dvacet dva, téměř osmdesát minut hudby!) a výraz ve vaší tváři při jeho prvním poslechu může být srovnatelný s výrazem při pohledu na titulku alba. Nicki slíbila více teplého Romana, nakonec ho až tak moc není. Ale nebojte, bude. I se svou panímámou, Marthou Zolanski, která nedokončila Oxfordskou univerzitu, protože otěhotněla... čtyři roky před státnicema...
Je výborné, že nová nahrávka Minaj je úplně rozbitá. Nenudí to. Nutno uznat, že každá druhá píseň zní, jako by byla buď zbytečně natahovaná (proč se každý bojí vydávat songy kratší než tři minuty?), anebo zbytečně poslepovaná (některé písně působí, jako by někdo natvrdo poskládal za sebe nepodarky a na míru větším hvězdám napsané, byť neprodané, úryvky hitovek). Nedá se říci, že si "Pink Friday: Roman Reloaded" zaslouží strohé přívlastky jako "kvalitní" nebo "špatné". Ono se to album vlastně nedá ani až tak jednoznačně zařadit do oblíbených žánrových kolonek, takže je pochopitelné, že je neuchopitelné. A k tomu zmatečné a překombinované a rozpačité a "zvláštní" a nevyvážené a taková ta další slova, která v kontextu hudby neznamenají nic.
Jedna z mála věcí, které se tomuto extrémnímu a zcestnému cédéčku ale dají vytýkat, je, že Nicki pořád nemá ksicht. Dokázala, že ho nechce mít. Chce se hudebně projevovat bez jakýchkoliv omezení. Jó, já to chápu, ale je to problém v momentu, kdy se ty songy v hlavě začnou slévat. S Romanem narazíte hned na několik takových okamžiků, slyšíte něco jako Rihanny, Ke$hy a další takové. Těžko říct, jestli je to jen tím, že Nicki na tomto albu podstatně více zpívá, a potřebuje tak (stejně jako ony ostatní profesionálky) více postprodukce...
I přes výhrady všech upjatých, které pohoršuje, že si třikrát pustí novou Nicki Minaj a týden si v MHD zpívají: "Dick in yo face / put my dick yo face, yeah!", se musí uznat, že se dočkáte hned několika skvělých kousků. Vyberme "Whip It", "Roman Holiday", "Beez In The Trap" a "Fire Burns", i když ten výčet by ještě doopravdy mohl pokračovat. Album je osobité a poutavé, hravé a odvázané, místy fajnově potemnělé a po technické stránce ujde, není úplným brakem, zároveň se ale ani nesnaží být revolučním nadčasovým Meisterstückem.
Pokud tedy máte rádi podobné sorty ujetostí a snesete něco málo taneční hudby, nejen že si přijdete na své, věřte, že budete na nějakou dobu hudebně ukojeni. A ještě se i několikrát zasmějete.
Komentáře