Zapomeňte na všechny Rage Against the Machine, Audioslave nebo Street Sweeper Social Club. Zapomeňte na typické morellovské wah wah riffy a progresivní sóla. Zapomeňte na to, že jediným trademarkem Morellova talentu je specifický zvuk jeho kytary a klidně přičtěte i jeho hlas.
Morellovi se zřejmě podělalo kombo, a tak se rozhodl, že pod hlavičkou projektu (vhodněji alter ega) The Nightwatchman bude svoje levicově laděné ideologické postoje a sociální kritiku servírovat ne skrze marshally jako obvykle, ale (převážně) za pomoci akustické kytary a svého vokálu. A to po vzoru tradičních amerických folk a country písničkářů, s odkazem na formu protestsongu podobně ideologicky laděných umělců jako svého času byli třeba Woody Guthrie nebo Pete Seeger. Vlastně je to logické. Morellovy politické názory jsou kyselinou pulsující krevním oběhem systému společnosti, toužící rozežrat jeho ocelové brnění, a tak nemohl zvolit vhodnější způsob jejich interpretace, resp. jak je dostat k širšímu publiku. A i když jako The Nightwatchman je spíš diplomatický, ne tak radikální a přímý jako v časech RATM a svojí kritiku nyní balí více do obrazů a metafor, objevil zbraň v podobě svého hlasu, jehož naléhavostí a podmanivostí kompenzuje chybějící důraz v lyrice. Rozumějte, Morello není kdovíjaký zpěvák, je-li vůbec zpěvák, ale jeho cashovský, civilně chladný baryton vám jako čepel nože vyřeže do kůže datum nejbližší revoluce a samotnému Fidelovi způsobí nejpevnější... číst dále
Zapomeňte na všechny Rage Against the Machine, Audioslave nebo Street Sweeper Social Club. Zapomeňte na typické morellovské wah wah riffy a progresivní sóla. Zapomeňte na to, že jediným trademarkem Morellova talentu je specifický zvuk jeho kytary a klidně přičtěte i jeho hlas.
Morellovi se zřejmě podělalo kombo, a tak se rozhodl, že pod hlavičkou projektu (vhodněji alter ega) The Nightwatchman bude svoje levicově laděné ideologické postoje a sociální kritiku servírovat ne skrze marshally jako obvykle, ale (převážně) za pomoci akustické kytary a svého vokálu. A to po vzoru tradičních amerických folk a country písničkářů, s odkazem na formu protestsongu podobně ideologicky laděných umělců jako svého času byli třeba Woody Guthrie nebo Pete Seeger. Vlastně je to logické. Morellovy politické názory jsou kyselinou pulsující krevním oběhem systému společnosti, toužící rozežrat jeho ocelové brnění, a tak nemohl zvolit vhodnější způsob jejich interpretace, resp. jak je dostat k širšímu publiku. A i když jako The Nightwatchman je spíš diplomatický, ne tak radikální a přímý jako v časech RATM a svojí kritiku nyní balí více do obrazů a metafor, objevil zbraň v podobě svého hlasu, jehož naléhavostí a podmanivostí kompenzuje chybějící důraz v lyrice. Rozumějte, Morello není kdovíjaký zpěvák, je-li vůbec zpěvák, ale jeho cashovský, civilně chladný baryton vám jako čepel nože vyřeže do kůže datum nejbližší revoluce a samotnému Fidelovi způsobí nejpevnější erekci za posledních pár let.
Stavebním kamenem protestsongu potažmo folku je sice jasný postoj ve významu textu, ale Morellova hudba vůbec nezůstává druhým kolem u vozu. Narozdíl od prvního alba One Man Revolution, na kterém doprovod k Morellově zpěvu dělala, až na výjimky jenom akustická kytara, je The Fabled City více muzikální a barevnější právě použitím širší palety nástrojů. Více prostoru dostala nejen rytmika a elektrická kytara a prakticky povinná foukací harmonika, ale slyšet je třeba i piano nebo cello. Nejen proto se ale celé album tak dobře poslouchá, nejen tím je druhý The Nightwatchman mnohem rozmanitější a hravější oproti prvotině. Morello působí pevně v kramflecích, jako elegán v novém, dobře padnoucím obleku, chvíli rockovějšího střihu se svým typickým rukopisem (Whatever It Takes), jindy zas folkově decentním (Midnight in the City of Destruction), nebo šitém přímo v Nashvillu (Saint Isabelle, The Iron Wheel), okouzlen novými možnostmi, které svoboda sólové tvorby nabízí a nesvázán uzlem nutných kompromisů jako v případě hraní s kapelou. A i když je většina skladeb postavena na párakordových kytarových motivech, díky svému expresivnímu vokálu a citlivým aranžmá dokáže být Morello podmanivě intimní (Rise to Power), biblicky odevzdaný (Lazarus on Down), naléhavý (The King of Hell) nebo třeba chladně upřímný (The Fabled City). Pokaždé však přesvědčivý. Celé pískoviště jenom pro sebe, lopatka, spousta bábovek a hromada invence k tomu.
Viva Zapata? Žádná hudební revoluce, všechno už tisíckrát slyšené. Přesto působivé. A tak pěkné, že by to mělo být o lásce.
Komentáře