Nils Petter Molvaer - Baboon Moon

Probudil jsem se. Nebo spíše mne něco probudilo. Zvláštní zvuk. Táhl se a nekončil. Opakoval se a vlnil, chvěl. Zvedl jsem se z postele a šel na místo, kde jsem čekal, že budou dveře. Nic. Tma. Nenahmatal jsem nic. Nenarazil do ničeho. Stojím v beztvarém, snad i neohraničeném prostoru, důvěrně známém, vlídném a současně zneklidňujícím. Voní jako mámino objetí, jako čerstvá hruška, jako první ponoření do vln Severního moře. Jasně. Tady to je. Tady jsou ty dveře, tudy se dostanu ven. Ve tmě není sice vidět vůbec nic, ale už jsem několikrát konečky prstů nahmatal chladný kov. Asi futra, nebo rám svařený ze starých kolejnic. Schod. Jeden, druhý, třetí... Konečně venku. Místo černočerné tmy je tu směs tíživě husté mlhy a... tmy. Probudil jsem se. Snad. Nové album norského pěstitele fúzí obsahujících návykové látky je krystalicky čistou záležitostí. Jako surový drahý kámen bez vyleštěných hran a osazení do všeobecně oblíbeného materiálu, zato se všemi svými přirozenými vadami a časem do zdánlivě nepoddajného materiálu vytlačených tvarů. Půvab originality, reálnosti a sebevražedné otevřenosti.

Mlha táhlého tónu trubky, ať již čistě přirozeného, či řadami lamp a tranzistorů žhaveného, mutovaného a na drobné krystalky rozloženého a přetaveného, je všudypřítomná. Neuniknete jí. Nenechá vás zachytit se pevné melodické linky. Stojíte v té mlze a sem tam máte možnost přimknout se k úryvku, motivu. Jak říkám - na moment. Řady kratičkých záblesků v jinak naprosto statické, mlhou pokryté krajině. Vše je tu jasně dáno již od úvodních tónů celého alba (Mercury Heart). Nils Petter Molvaer rozehrává hru s okamžiky, míchá barvy, žádné jasné kontury, jen záblesky. Počítejte s tím, že pocit, který si odnesete z prvního poslechu, bude - prostor. Pak už nastupuje tma. Černá. A bílá. Mlha. Pak zase ten prostor, nekonečný prostor (Prince of Calm), zmiňovaná přírodní krása, přirozenost.

Ač se tentokrát nejedná o naprostou sonickou smršť, tolikrát zažitou na předešlých albech a probouzenou na koncertech, je i přesto Baboon Moon mnohem živočišnější, lépe dýchající a každopádně bujněji v těle rostoucí nahrávka oproti svým předchůdkyním. Kouzelnická formule o nekompromisnosti. O čem to mluvím? O vcelku jednoduché záležitosti - objevuje se tu totiž skvostná kombinace atmosférických ploch s přirozeným surovým zvukem nástrojů a hodně dirty elektronikou. Ďábelský riff, delayové obžerství, bicí připomínající utržený výtah, trubka řvoucí, až srdce by vám vyrvala, amfetaminová plocha kláves, pomatení zvuků (Recoil). Nebo samply smyčců, převalující se tremolo kytara, vzdálený zvuk vypreparovaných bicích, akustická kytara s motivem umírajícího času (čekáte, že se skladba každou chvíli zadrhne, zasekne, zastaví, sesype), podivné a neidentifikovatelné zvuky v pozadí, napětí a strach (Bloodline). A nebo mrazivě tajemná koláž (A Small Realm). Nebo jinak. Je tu například zcela čitelná a o to děsivější (rozumějte - působivější) kompozice Sleep With Echoes s maniakální kytarovou plochou všemožných zkreslení, rytmikou přecházející od původního jednoduchého rytmu do kosti ztrácející kostry, či nejatmosféričtější věci Blue Fandango s thereminovým vytím, závěrečným (opět delayovým) uchechtáváním kytary a trubkou připomínající zpěv sirén. Svůdný a ničivý. Ne, tady nejsou žádné vrcholy, deska je kompaktní celek, léty vykrystalizovaný recept. Kouzelný lektvar. Nutno požívat od začátku do konce. Vynecháním zaniká účinnost na organismus. Při předávkování vyhledejte nejbližšího psychiatra. Nežádoucí účinky nezjištěny.

Jinak ve všech plochách z té bílé tmy uslyšíte občas i hlasy, ale k nepoznání přidušené, zmrzačené a vyžhavené. Stejně tak i zvuky všemožných nástrojů, často snímané z nejrůznějších úhlů a nejpodivnějšími způsoby. Harmonium, ocelový buben, struny napnuté v plechovém sudě... Nevěřte, až uslyšíte něco o jazzu. Tohle je slušně řečeno psycho music. Po klidném a konejšivě svůdném intru trubky se ozve ničivě stupňující sampl z válcovny, dunivě raketové bicí, schizofrenii navozující zpěvové prolínačky, mamutí gradace a pozvolná ocitání se v nekonečné samotě (Baboon Moon). Probudil jsem se. Snad.

Jon Hassell může být pyšný na to, že otevřel dveře do černého bytu pro lidi, jako je Nils Petter Molvaer. Někteří stále mají sílu vylézt ven. Z černočerné tmy do tíživě neproniknutelné mlhy.