Norah Jones - ...Featuring

Po čtyřech albech obvykle přichází na řadu výběr hitů a tím pádem i Norah Jones na něj má nárok, nicméně rozhodla se to udělat trošku jiným způsobem. Za svoji kariéru už natočila řadu věcí s jinými umělci, jenže drtivá většina z nich nevyšla na jejích albech a ti úplně obyčejní příznivci o leckterých neměli ani páru. Díky tomu je pro ně "...Featuring" někde na pomezí kompilace a nové desky.

Když se podíváte do seznamu interpretů, je vůbec s podivem, s kým vším se vlastně Norah ve studiu potkala. Odmyslíme-li si její vedlejší projekty The Little Willies a El Madmo, jež ji mimochodem odvedly ke klasickému country a folk rocku a jsou zároveň takovou malou domů, jsou to ve velké míře jazzoví kolegové. K nim se přidává obdobně početná armáda countryových muzikantů a překvapivě i lidí jejímu stylu hodně vzdálení - hiphoppeři a rockeři. Přitom ale nelze říct, že s jednou či druhou skupinou je Norah Jones zajímavá méně či více, nebo že by se ukazovala v novém světle. To je dobře vidět například v porovnání "Virginia Moon" s Foo Fighters a "Baby It's Cold Outside" s Williem Nelsonem. Zatímco v prvním případě jde o písničku, která měla zpestřit "In Your Honor" a je tedy v poklidném stylu Norah Jones, druhá kombinuje její jazzový feeling s tím Nelsonovým countryovým, oba zasazené do klasického standardu a díky tomu je i druhá věc zajímavější.

Je ovšem pravda, že co se týče lidí od hip hopu a rapu, tam ona premisa platí takřka dokonale. Světy Norah Jones a trojice OutKast, Talib Kweli a Q-Tip jsou natolik odlišné, že jejich protknutí vykresluje všechny zúčastněné v jiném světle a velmi osvěžujícím způsobem. Dokonce tak, že s Q-Tipem se potkali někde na půli cesty k acid jazzu a s OutKast na jakémsi akustickém folkovém rozhraní navíc se zvláštní kombinací sametového hlasu samotné Norah a charakteristických mečivých vokálů od OutKast. Přesto pokud bych měl vybrat nejlepší spolupráci, pak ukážu na sedmiapůlminutovou "Count & Spark" s Herbiem Hancockem z Grammy oceněného alba "River: The Joni Letters". V něm se zkrátka potkali dva jazzoví pianisti a vzájemná symbióza je cítit z každého tónu.

Má-li tato deska nějaký kaz či negativum, pak to, že není pro běžného, či lépe řečeno pro každého posluchače. Norah Jones, respektive její kolegové tu ve větší míře experimentují a většina písniček je přizpůsobená rytmicky jí, takže je maximálně ve středním tempu, a jediným opravdu svižnějším songem je "Creepin' In" s Dolly Parton. Pak se klidně může stát, že vás bude toto album jako celek nudit, ale ve chvíli, kdy věnujete pozornost právě tomu experimentování a prolínání žánrů, pak zjistíte, že přináší řadu inovací a doslova hudebních lahůdek, navíc primárně od zpěvačky, od níž by to čekal jen málokdo. Díky tomu všemu je "...Featuring" lepší než kdejaký obyčejný výběr hitů.