XPlaylist

Podivuhodný svět spletených pramenů.

Každý splacený dluh potěší. Historické nahrávky Oldřicha Janoty na oficiálních nosičích patřily dluhům těžko vymahatelným, protože samotný interpret nebyl dlouho myšlence vydání příliš nakloněn. V létě 2000 ale prolomil hráz časopis Stereo & Video, který jako přílohu vydal na CD několik převážně sólových nahrávek z roku 1983. Vydavatelství Indies na kompletu High Fidelity sáhlo ke koncertním nahrávkám o rok mladším, kdy Janota vystupoval v triu s ostřílenými alternativními rockery Pavlem Richterem a Lubošem Fiedlerem. Záznam na dvou discích, který má celkem bezmála dvě hodiny, zachycuje období. kdy se začal vymaňovat z tradičních písničkových forem a jeho tvorba byla stále více prostupována minimalistickými vlivy. Opakované motivy akustické kytary se proplétají s místy až kosmickými plochami Richterovy elektronickými efekty modulované kytary a figurami Fidlerovými, objevují se přednatočené smyčky a repetice často zatlačují do pozadí melodie.

Patrné je to hlavně na prvním disku, kde jsou ještě promíchány tehdy aktuální skladby se starším, písničkovějším repertoárem. Ale i ten doznal značných aranžérských úprav, což je patrné nejen například na známější a zde více než jedenáctiminutové “Měsíc nad Radlicemi”, ale především na “Pleteš”, kde byla původní písničková forma zcela potlačena, tempo zpomaleno a do úvodu přidána samplovaná smyčka. Naopak téměř v původní formě zůstal “Jinonický dvůr”, rytmicky hybný, zpívaný a jeden z mála rychlejších.

Druhý disk jde v destrukci původní formy ještě dál. Skladby na něm obsažené jsou mnohem více uzavřené do sebe, zcela již rezignují na melodie, které se jen tu a tam objeví v hlase, instrumentální pasáže ještě více převažují nad těmi doprovozenými hlasem. Ale i ten bývá záměrně monotónní ,a text sděluje často v nevzrušené, jakoby unavené poloze. Maximálně je tento postoj dotažený ve skladbě “Karkulka”, kde ústředním prvkem a základem všeho je jednovětá hlasová smyčka. Občas je to až kontraproduktivní, což dokumentuje třeba instrumentální verze “Tanečnice”, která je na albu i ve verzi s textem, ve které je mnohem působivější.

Naopak jakýmsi pojítkem s prvním diskem a uzavřením pomyslného kruhu je úplně závěrečná skladba, která se na kompletu také objevuje podruhé, tesknou atmosférou prostoupená “Výkladní skříně”. Ve verzi s výrazným saxofonem Jana Štolby jasně dokumentuje, co vědí všichni Janotovi skalní příznivci - že totiž málokterá skladba byla zahrána dvakrát přesně stejně. Dvojalbum High Fidelity znamená vítězství formy nad obsahem. Soustřeďuje se na nálady, nabízí zvuková dobrodružství, nebojí se experimentu ani náhody. Nezbývá než se těšit na budoucí vydání nahrávek se skupinou Mozart K.

(psáno pro server i-Music)