Z jeho písní se až podezřele často stávají velehity - Zmrzlinář, Chci zas v tobě spát, Medvídek, Hříšná těla, křídla motýlí... Kromě první z nich je ale vždy interpretoval někdo jiný a teprve Fabrica Atomica se vší rázností dokazuje, že Oskar Petr svoje písňové skvosty umí rozzářit i bez cizí pomoci (jeho první sólovka Krev, bláto a slzy takhle dotažená ještě nebyla). Na Marsyas můžou pamětníci zapomenout, tady nenajdou žádný průzračný folkrock, nýbrž řádně pompézní, často rockově přitvrzený pop s barokně rozkošatělými aranžemi, jejichž zahuštěnost se pohybuje jen krůček od nebezpečné hranice přeplácanosti. Ale odvaha jít s takovým orchestrálním pojetím až na hranu je právě tím, co na Fabrice Atomice obdivuju.
Samozřejmě je toho ale víc: především nádherně klenuté melodie, které hlavně v refrénech do mrtě využívají možností sborů a mají schopnost mě vystřelit do stratosféry. K ušlechtilému patosu písní přispívá i Oskarův rozechvělý hlasový projev. Pak jsou tu texty, které tu zvukovou i emocionální katedrálu protkávají zneklidňujícími šiframi, surově nečekanými slovními spojeními, romantikou i myšlenkovou kakofonií. S takhle krásně nepředvídatelnou slovní výzbrojí je ostatně Oskar Petr kamarád už dávno - stačí si připomenout zmíněného Zmrlináře.
Na albu se podílelo množství známých muzikantů: Olda Krejčoves, Kryštof Michal, Milan Cimfe (ten ho i celé produkoval), Karel Holas a trochu překvapivě i Pavel... číst dále
Z jeho písní se až podezřele často stávají velehity - Zmrzlinář, Chci zas v tobě spát, Medvídek, Hříšná těla, křídla motýlí... Kromě první z nich je ale vždy interpretoval někdo jiný a teprve Fabrica Atomica se vší rázností dokazuje, že Oskar Petr svoje písňové skvosty umí rozzářit i bez cizí pomoci (jeho první sólovka Krev, bláto a slzy takhle dotažená ještě nebyla). Na Marsyas můžou pamětníci zapomenout, tady nenajdou žádný průzračný folkrock, nýbrž řádně pompézní, často rockově přitvrzený pop s barokně rozkošatělými aranžemi, jejichž zahuštěnost se pohybuje jen krůček od nebezpečné hranice přeplácanosti. Ale odvaha jít s takovým orchestrálním pojetím až na hranu je právě tím, co na Fabrice Atomice obdivuju.
Samozřejmě je toho ale víc: především nádherně klenuté melodie, které hlavně v refrénech do mrtě využívají možností sborů a mají schopnost mě vystřelit do stratosféry. K ušlechtilému patosu písní přispívá i Oskarův rozechvělý hlasový projev. Pak jsou tu texty, které tu zvukovou i emocionální katedrálu protkávají zneklidňujícími šiframi, surově nečekanými slovními spojeními, romantikou i myšlenkovou kakofonií. S takhle krásně nepředvídatelnou slovní výzbrojí je ostatně Oskar Petr kamarád už dávno - stačí si připomenout zmíněného Zmrlináře.
Na albu se podílelo množství známých muzikantů: Olda Krejčoves, Kryštof Michal, Milan Cimfe (ten ho i celé produkoval), Karel Holas a trochu překvapivě i Pavel Fajt, který svým bubnováním výrazně obohatil především Námořníčka. Kdybych měl jmenovat další svoje favority, budou soustředěni hlavně v první půlce: Napiš, Vázat se, stoupat, Pojď se mnou (absolutní vrchol) nebo titulní Fabrica Atomica, která se svým strojovým feelingem a textovou úsporností trochu vymyká. Krásný je ale třeba i Sarkofág, Námořníček a závěrečná Rosemary, jediné místo, kde se to instrumentální mračno trochu pročistí. Snad jen Trochu jiná má vůči zbytku materiálu znatelné rezervy.
Celá deska je opravdu velkoryse a okázale produkovaná, což by u většiny našich středněproudých interpretů skončilo plytkou nabubřelostí. Oskar Petr se svým ojedinělým skladatelským, básnickým i pěveckým střevem ale takovou výzvu ustál a Fabrica Atomica tak není přefouklou bublinou, ale vznešeným písničkovým eposem, ve kterém se emoce nejen neztrácejí, ale prýští z něho silou gejzíru. Jedno z českých alb minulého desetiletí.
další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz
Komentáře