Oumou Sangaré - Seya

Svoje nahrávky Oumou Sangaré rozhodně nechrlí v baťovsko-fordovském stylu. Předchozí kompilační dvojalbum Oumou (kde byl ale i dostatek nového materiálu) vyšlo o šest let dřív a pauza mezi ním a deskou „Worotan“ byla dokonce sedmiletá. Nejpopulárnější malijská zpěvačka je totiž vytížená mnoha nehudebními aktivitami, zejména bojem za důstojnější postavení svých krajanek, ale kvůli muzice nehodlá šidit ani své rodinné zázemí. Proto (ale určitě nejen kvůli dlouhým prodlevám) je každé její nové album svátkem a Seya není výjimkou.

Jde rozhodně o její instrumentálně i dynamicky nejbarevnější počin. Seznam zúčastněných hudebníků je sáhodlouhý, produkce (Nick Gold, Cheick Tidiane Seck a zpěvačka sama) přepečlivá, všem náznakům obezity z vyumělkovanosti a přeplácanosti se ale písně úspěšně vyhýbají. Ve srovnání s jejími největšími západoafrickými konkurentkami Rokií Traoré a Angélique Kidjo je Oumou i nadále v těsnějším propojení s tradicí, zejména s odkazem svého rodného regionu Wassoulou. Do zásadnějších crossoverů se nepouští, přesto se vnějším vlivům striktně nebrání a na albu Seya je to zatím asi nejpatrnější. V pestrém nástrojovém arzenálu najdeme elektrickou kytaru, hammondky, saxofon, flétnu, bicí i smyčce, ale všechny „cizorodé“ instrumenty jsou přidávané po špetkách a na správná místa, takže do celkového vzdušného zvukového panoramatu zapadají zcela přirozeně.

Stěžejní jsou ale africké nástroje: nejrůznější perkuse, balafon, jednostrunné housle soku, koře příbuzná harfa bolon a především různé mutace loutny ngoni. Ty obsluhují ponejvíce „Benogo“ Brehima Diakité a Kassim Sidibé, ale do studia zavítala i největší hvězda tohoto nástroje Bassekou Kouyaté, jehož ngoni nádherně přede ve skladbě Sukunyali. Kytaristů je rovněž vícero, mezi nimi vyniká jméno zasloužilého mistra Djelimadyho Tounkary. Zásadní personou je také ko-producent Cheick Tidiane Seck, který se vedle kytary a perkusí blýskne i parádním sólem na hammondky v písni Kounadya.

Většina skladeb, snad kromě Mogo Kele, která má opravdu dřevní zvuk, oplývá nějakou tou aranžérskou přidanou hodnotou. Flétna obohacuje zvuk Sounsoumba a Djigui, v Donso cvrliká wah-wah kytara, Iyo Djeli změkčují smyčce. V některých hybnějších kusech podpoří tradiční rytmiku bicí, ovšem ty v nadmíru povolaných rukou (afrofunkový velikán Tony Allen v Koroko, Will Calhoun v Sounsumba a Seya) nezplošťují africké rytmické cítění do „rovnějších“ linek, pouze přidávají písním na důrazu. Střídmě ale efektně se zapojují dechy ve skladbách Wele Wele Wintou (ta znovu otvírá problém vynucených sňatků, na který zpěvačka dlouhodobě poukazuje), Seya (za účasti funkových matadorů Pee Wee Ellise a Freda Wesleyho) a Iyo Djeli, kde jejich ostře zasekávající fráze kontrastují s houslovými party.

Všemu ale s přehledem velí Oumou Sangaré, jejíž hlas je úžasně ohebný a znělý, jistý si každým slovem, každou melodickou kličkou. S neodmyslitelným ženským sborem (jen v Donso obstarávají backvokály netypicky muži z řad muzikantů) tvoří jeden provázaný organismus, v jehož rámci ale jednoznačně a zaslouženě strhává hlavní díl pozornosti. Jako autorka většiny písní dokazuje jak svoje pevné zakořenění v tradici, tak i schopnost jí dále rozvíjet. Albem Seya svojí hudební paletu rozprostřela do zatím nebývalé šíře, nešetřila na množství odstínů, a přesto jí nakonec zpod rukou vzešla nahrávka čistá a průzračná, prostá vší devótnosti vůči globálním požadavkům. To dokáže jen skutečná osobnost.