Pallbearer - Foundations of Burden

Pallbearer jsou mladou krví v žilách doom metalu. Dohromady se dali v roce 2008 a debut Sorrow and Extinction vydali o čtyři roky později. Nejde o žádný all-star band, za sebou mají kapely, o kterých kromě správce zkušebny a nejvytrvalejších diskutérů metalových fór nikdo neslyšel. Je to jako zázrak, že jejich debutové album zmiňuje NPR, kde metalu dvakrát neholdují, hned ve dvou žebříčcích roku 2012. Profound Lore věděli, proč si je upsat.

Na rozdíl od souputníků a kmotrů, srdce Pallbearer bije pro silné melodie, harmonie a zpěv. Nebýt výrazného a pro žánr nezvyklého vokálu Bretta Campbella, na demu zbyla jen chuť umlátit kyjem riffů, Electric Wizard / Spirit Caravan junior. Demo zní nejsyrověji, až s dlouhohrajícími alby vyměnili pazourek za nástěnné malby, sny a magický realismus. Změna nastává i v kompozici a celkovém zvuku, pokud na demo nahrávce působí (ne)využití dvou kytar nenápaditě a samoúčelně, nový sound obhajuje smysl i místo. Jasné, slyšitelné rozdělení kytar na sólovou a rytmickou, vyhrávky, sólíčka, melodie versus tunové riffy a strunné dodatky dotvářející zvukomalebnost. Chce se mi říct výpravný heavy metal pro posluchače, pro které je hudba svátek.

„V životě jsem nedělal s kapelou, co by používala tolik kytarových stop,“ říká Billy „Engine-Ear“ Anderson. Ucho, které dokázalo i přes masivní riffáž, mohutnost, sílu a vrstvy kytar zanechat zvuku jasnost a dynamičnost a nestáhlo pohřebního zřízence do bláta. Pokud ještě na demu a desce Sorrow and Extinction Campbellův zpěv chvílemi připomínal Ozzyho Osbourna, nyní jsou vokály osobitější, jistější. Druhé album ukáže? O tomhle se bude mluvit dlouho.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #41.