Komerční hlediska nebyla nikdy pro Paula Simona tím nejdůležitějším a album Hearts and Bones může sloužit jako názorný příklad. Po kolosálním úspěchu koncertu v newyorském Central Parku, na němž došlo v roce 1981 ke vzkříšení legendární značky Simon and Garfunkel, velely všechny nepsané zákony šoubyznysu vytěžit z reunionu co se dá, pokud možno i novou řadovou desku. Simon se s někdejším parťákem ve studiu skutečně sešel, společný projekt ale nakonec nedotáhli do zdárného konce. Písničkář dal před komerčně nesmírně perspektivním ale kreativně už bohužel nefungujícím spojením přednost vlastnímu albu, které možná nemělo tak dobré prodejní vyhlídky (fanoušci se pak do obchodů skutečně nijak nehrnuli), ale zato na něm Simonův tvůrčí rozlet nebrzdily žádné kompromisy.
Pokud na předchozí nahrávce One-Trick Pony Paul Simon zcela ignoroval dobové trendy, v případě Hearts and Bones už tak nevšímavý nebyl, nicméně s producenty Royem Haleem, Russem Titelmanem a Lennym Waronkerem nešli na věc nijak zhurta. Dobře si uvědomovali, že Simonovy tenkou linkou vyšívané písně by křiklavé barvy syntezátorového věku mohly nenávratně pohřbít. Klávesy, programování a robustní zvuk bicích se zde uplatňují jen sporadicky a nenásilně. Některé písně, především ty svižnější (Allergies, When Numbers Get Serious, Cars Are Cars) tak dostaly jen lehkou osmdesátkovou patinu, která je příliš nedusí.
I tak ale lépe vyznívají křehčí songy, do nichž... číst dále
Komerční hlediska nebyla nikdy pro Paula Simona tím nejdůležitějším a album Hearts and Bones může sloužit jako názorný příklad. Po kolosálním úspěchu koncertu v newyorském Central Parku, na němž došlo v roce 1981 ke vzkříšení legendární značky Simon and Garfunkel, velely všechny nepsané zákony šoubyznysu vytěžit z reunionu co se dá, pokud možno i novou řadovou desku. Simon se s někdejším parťákem ve studiu skutečně sešel, společný projekt ale nakonec nedotáhli do zdárného konce. Písničkář dal před komerčně nesmírně perspektivním ale kreativně už bohužel nefungujícím spojením přednost vlastnímu albu, které možná nemělo tak dobré prodejní vyhlídky (fanoušci se pak do obchodů skutečně nijak nehrnuli), ale zato na něm Simonův tvůrčí rozlet nebrzdily žádné kompromisy.
Pokud na předchozí nahrávce One-Trick Pony Paul Simon zcela ignoroval dobové trendy, v případě Hearts and Bones už tak nevšímavý nebyl, nicméně s producenty Royem Haleem, Russem Titelmanem a Lennym Waronkerem nešli na věc nijak zhurta. Dobře si uvědomovali, že Simonovy tenkou linkou vyšívané písně by křiklavé barvy syntezátorového věku mohly nenávratně pohřbít. Klávesy, programování a robustní zvuk bicích se zde uplatňují jen sporadicky a nenásilně. Některé písně, především ty svižnější (Allergies, When Numbers Get Serious, Cars Are Cars) tak dostaly jen lehkou osmdesátkovou patinu, která je příliš nedusí.
I tak ale lépe vyznívají křehčí songy, do nichž Simon nejednou otiskl svou dávnou lásku k doo-wopovým souborům z padesátých let (Song About the Moon, Train in the Distance), jejichž zapomenuté názvy roztomile vpašoval i do textu písně Rene and Georgette Magritte with Their Dog After the War inspirované jednou pozdní fotografií slavného surrealistického malíře. Asi největším posluchačským magnetem na albu, postrádajícím jednoznačné hity, je zdánlivě nenápadná titulní píseň, v níž Simon s odzbrojující upřímností, něhou a lyrickou obrazotvorností reflektuje složitý vztah s herečkou Carrie Fisherovou. Jemný puls písně, v níž akustické vybrnkávání podestýlají delikátní perkuse Airto Moreiry jakoby předznamenával zvuk pozdějšího alba The Rhythm of the Saints.
K albu Hearts and Bones, krčícímu se nezaslouženě ve stínu předchozích i následujících nahrávek, je potřeba si chvíli hledat cestu, ta trocha námahy je ale nakonec odměněná. Paul Simon tu shromáždil stejně dobré písně jako kdykoliv jindy a navíc se obklopil oslnivou muzikantskou ekipou, v níž vynikají kytarový virtuóz Al Di Meola s energickým sólem v Allergies, davisovský basák Marcus Miller, autentický doo-wopový soubor The Harptones, disco-funkový kytarista Nile Rodgers nebo klasik minimalismu Philip Glass, který zkomponoval působivý závěr finálové skladby The Late Great Johnny Ace. Je zbytečné spekulovat, jak by asi nahrávka vypadala kdyby Art Garfunkel zůstal ve hře. Zaručeně by se jí prodalo víc, ale taky by mohla Paula Simona nadlouho uvrtat do role strnulého svatého obrázku pro pamětníky. Jak ukázalo několik následujících let, bylo pro něho mnohem přínosnější dívat se vpřed a to i za cenu přechodného nezájmu publika.
Komentáře