Paul Weller omládl tak o třicet let, alespoň soudě podle alba Wake Up the Nation, jeho snad nejlepšího za dobu sólového působení. Jeho dosavadní diskografie je obdivuhodně vyrovnaná, přitom pestrá a nevyzpytatelná, ale tentokrát opravdu překonal sám sebe a všem svým mladším hudebním kmotřencům, tím spíš snaživým epigonům, ukázal, kdo je tu skutečnou osobností. Šestnáct svěžích, nabuzených písní ani náhodou nepůsobí jako výtvor usedlého padesátníka, na druhou stranu nějaké naštvané punkové mládě by zase nedosáhlo takové míry zmoudřelého nadhledu. Naježená syrová energie i sofistikovanost, ač jde většinou o protiklady, se na této desce potkávají v geniální symbióze.
Hned první dva songy dávají na vědomí, že to bude rozhodně víc The Jam než Style Council, víc punk (ale v zatraceně moderní a britsky noblesní podobě), než rhythm'n'blues. Nekompromisní drive, řachavé kytary, efektivní klávesy, všelijaké pazvuky a Wellerovo zaťaté frázování, z něhož osekal skoro všechny soulové ocásky. Písně se hrnou jedna za druhou, bez zbytečného otálení u jednotlivých motivů a melodií, všechno je úsečné a pregnantní, takže ve výsledku vzniká dojem, že méně talentovaný jedinec by z množství přítomných nápadů, mohl poskládat i tři slušné desky. Weller se ale nezdržuje, do dvou minut naseká to, s čím by jiný vystačil na pět a už startuje další parádní kus. Pro mě nejblaženější chvíle přicházejí uprostřed nahrávky s burcujícím... číst dále
Paul Weller omládl tak o třicet let, alespoň soudě podle alba Wake Up the Nation, jeho snad nejlepšího za dobu sólového působení. Jeho dosavadní diskografie je obdivuhodně vyrovnaná, přitom pestrá a nevyzpytatelná, ale tentokrát opravdu překonal sám sebe a všem svým mladším hudebním kmotřencům, tím spíš snaživým epigonům, ukázal, kdo je tu skutečnou osobností. Šestnáct svěžích, nabuzených písní ani náhodou nepůsobí jako výtvor usedlého padesátníka, na druhou stranu nějaké naštvané punkové mládě by zase nedosáhlo takové míry zmoudřelého nadhledu. Naježená syrová energie i sofistikovanost, ač jde většinou o protiklady, se na této desce potkávají v geniální symbióze.
Hned první dva songy dávají na vědomí, že to bude rozhodně víc The Jam než Style Council, víc punk (ale v zatraceně moderní a britsky noblesní podobě), než rhythm'n'blues. Nekompromisní drive, řachavé kytary, efektivní klávesy, všelijaké pazvuky a Wellerovo zaťaté frázování, z něhož osekal skoro všechny soulové ocásky. Písně se hrnou jedna za druhou, bez zbytečného otálení u jednotlivých motivů a melodií, všechno je úsečné a pregnantní, takže ve výsledku vzniká dojem, že méně talentovaný jedinec by z množství přítomných nápadů, mohl poskládat i tři slušné desky. Weller se ale nezdržuje, do dvou minut naseká to, s čím by jiný vystačil na pět a už startuje další parádní kus. Pro mě nejblaženější chvíle přicházejí uprostřed nahrávky s burcujícím hymnem Find the Torch, Burn the Plans vystřídaným soulově funkující a pod kůži se neodvolatelně zadírající hitovkou Aim High. Ale důvod k nadšení se dá nalézt snad v každém tracku, ať je to ostrá Fast Car / Slow Traffic, , vyklenutá Andromeda, pětidílné medley Trees nebo Up the Dosage s lehkým otiskem 70's diska.
Nevím, co obdivovat dřív, jestli luxusní songwriting (u Wellera nic nového) nebo zvukově aranžérský design písní. Nástrojů tu není zase tak mnoho (sluší se zmínit účast bývalého kolegy z The Jam, Bruce Foxtona), ale vytvářejí masivní, syrovou a nepřezdobenou sonickou vlnu, z níž se jednotlivé party a zvuky vynořují a zase mizí, a v každé skladbě je ten koktejl namíchaný trochu jinak. Přímočarý rokenrol je špikovaný různými experimentálními "zcizovačkami", v pozadí se neustále potuluje různé svištění, pípání, vrčení, a přesto zůstává soudržná písnička v centru pozornosti. Dokonce i nečetné balady (No Tears to Cry, Pieces of Dream) protrhávají neurvalé kytarové ataky a tak ani moc nepřekvapí, že se v písních She Speaks a 7&3 Is the Strikers Name přidal se svou noisovou troškou i shoegazový guru Kevin Shields.
Opravdu bych za poslední roky těžko hledal album, které by mi dělalo opakovaně takovou radost a vracelo mi s takovou přesvědčivostí víru v rock'n'rollovou písničku. Pokud jsem sólového Paula Wellera měl dosud na předních pozicích přihrádky "Solidní klasik, který nikdy nezklame a občas překvapí", Wake Up the Nation ho katapultovalo mezi moje absolutní hrdiny. Mačkám znovu play a hledám jedenáctou hvězdičku.
Komentáře