Denimoví sluníčkáři Peace možná nepatří mezi nejoriginálnější bandy pod anglickým sluncem, ale kde jim originalita schází, tam vše dohání poctivý muzikantský um, bezprostřednost, s jakou k němu přistupují, a nekomplikovanost a sdílnost s fanouškovskou základnou. Debut "In Love" tak krásně shrnul to nejlepší kytarové, co hudební historii dala jejich rodná hrouda, že se nad vším imitátorstvím daly snadno přivřít obě oči. Ostatně, být dobrým imitátorem vyžaduje také určitý druh kumštu a Peace jsou už natolik mistři svého oboru, že jejich zvuk můžeme snad opravdu označovat za jejich.
Ani novince "Happy People", která přichází dva roky po prvotině, se toho nedá příliš vytknout, respektive se jí dá vytknout to, co už nahrávce předešlé, a to již zmiňované dobře slyšitelné vlivy kapel minulých. Přestaňme s věčnými srovnáváními ale hned na začátku. Také novým melodiím z B-Townu, jak si britští publicisté pojmenovali nezávislou scénu soustřeďující se okolo Birminghamu, není totiž nijak složité podlehnout. Proč si tedy příjemný zážitek kazit další dávkou hnidopišství?
Už první ukázky, přesněji řečeno celá první vypuštěná polovina tracklistu, značila odklon od kytarového základu a s proklatě sexy groovem velela k uvolnění pánve na tanečním parketu. Dobrá nálada, tryskající z "Lost On Me" nebo "Gen Strange", byla nakažlivá, slova se lehce pamatovala a zpívala hned po prvním poslechnutí. A v textech to pálilo ještě... číst dále
Denimoví sluníčkáři Peace možná nepatří mezi nejoriginálnější bandy pod anglickým sluncem, ale kde jim originalita schází, tam vše dohání poctivý muzikantský um, bezprostřednost, s jakou k němu přistupují, a nekomplikovanost a sdílnost s fanouškovskou základnou. Debut "In Love" tak krásně shrnul to nejlepší kytarové, co hudební historii dala jejich rodná hrouda, že se nad vším imitátorstvím daly snadno přivřít obě oči. Ostatně, být dobrým imitátorem vyžaduje také určitý druh kumštu a Peace jsou už natolik mistři svého oboru, že jejich zvuk můžeme snad opravdu označovat za jejich.
Ani novince "Happy People", která přichází dva roky po prvotině, se toho nedá příliš vytknout, respektive se jí dá vytknout to, co už nahrávce předešlé, a to již zmiňované dobře slyšitelné vlivy kapel minulých. Přestaňme s věčnými srovnáváními ale hned na začátku. Také novým melodiím z B-Townu, jak si britští publicisté pojmenovali nezávislou scénu soustřeďující se okolo Birminghamu, není totiž nijak složité podlehnout. Proč si tedy příjemný zážitek kazit další dávkou hnidopišství?
Už první ukázky, přesněji řečeno celá první vypuštěná polovina tracklistu, značila odklon od kytarového základu a s proklatě sexy groovem velela k uvolnění pánve na tanečním parketu. Dobrá nálada, tryskající z "Lost On Me" nebo "Gen Strange", byla nakažlivá, slova se lehce pamatovala a zpívala hned po prvním poslechnutí. A v textech to pálilo ještě větší uštěpačností. Zpěvák Harrison opustil teritorium neškodných love songů s výhledem forever a uplatnil ostrý jazyk, který mu byl dán do vínku. "Chutnají dobře?" hned si píchá do hnízda materialistů. "Cítíš se jako chlap, když máš teď na rukou krev?" hned se pošklebuje bojechtivým mocnářům dnešního světa, načež se sám hrdě prohlašuje za zástupce ženského pohlaví.
Ironií je, že zatímco první ukázky byly nabité pozitivní energií, zbytek v sobě místy skrývá dojemnou melancholii a životní zamyšlení, která byste u kvarteta hudebníků dřív darmo hledali. Bluesové ploužení a óda na sebelítost "Under The Moon" se možná na první poslech jeví jako žert. Jsou to ale Peace. A další z řady vtípků, které myslí smrtelně vážně. Zcela seriózně také myslí, když v "I'm A Girl" přepnou do pop-punkového režimu nebo v úvodní "O You", překypující nástrojovou bohatostí, konečně dostávají svému jménu a pouští se do aktivistických prohlášení jako "chci jenom udělat svět lepším místem pro vaše děti". Podobná hesla v jejich podání ale nemají dostatečný důraz revolucionáře a jsou spíše zpívánkami smutného klauna. Happy people z titulu koneckonců není přímým důsledkem hippies filozofie, ale je to stav, po němž frontman marně volá a nemůže ho dosáhnout.
Vrcholem alba je přesně i jeho závěr. "World Pleasure" posunuje prst na mapě britských dějin do Manchesteru s d namísto n, do doby, ve které se nosil rozevlátý baggy styl. "Maybe I was not born brave, maybe I was born good looking," zní nejenom bezelstné doznání zpěváka, ale také celé dobře vypadající a pohodlné generace Y. Na ploše více jak šesti minut skupina dokazuje svůj cit pro obsáhlé kompozice a talent tahat z minulosti to nejlepší a posluchačům to předávat ve svém jedinečném provedení. A ansámbl smyčců, který muzikanti pro druhé nahrávací sezení přibrali do party, vyniká právě zde, když se k němu v půli přidává ještě basová linka a společně si k muzikálnímu blahu všech UK srdcařů dávají velký duet.
Pod kýčovitým žlutým obalem (který jde ovšem ruku v ruce s primitivním konceptem kapely) se jednoduše skrývá další desítka, která jede na jistotu. Neudiví vás možná ničím novým, ale zato vás ukonejší důvěrně známými melodiemi. Textově možná trochu prostoduchá, ale nekompromisně protřelá, když slovo dostanou nástroje a výzvou je napsání řádného hitu. Místy asi až moc utančená, ale stále v mezích probíraného žánru a s neochvějným rock'n'rollovým jádrem. S kupou sloganů a refrénových chytáků, které by určitě bylo fajn si naživo konečně zazpívat i v našich zapadaných končinách.
Komentáře