Peter Bjorn and John - Gimme Some

Jasně že jim to nemohlo vydržet dlouho. Když se zapíšete jako kapela, která má ten dar napsat skladbu, která je indie natolik, že si získá nejednoho alternativce, a zároveň chytlavá natolik, že osloví i kreativce z reklamních studií, jsou všechny vaše následné úkroky k experimentům odsouzeny k nezdaru a přirozeně považovány za jakési epizody ve vaší tvorbě.

A tak i "Living Thing", dva roky stará deska kapelky Peter Bjorn And John, zůstane zářezem nudy (osobně šest z deseti, možná i míň) na pažbě jinak poměrně zábavné winchestrovky. Zářezem, po kterém prohlášení: "Na dalším albu se vrátíme ke kořenům," zní jako zcela nepřekvapivý, byť velmi vítaný balzám na uši.

A tak je tu čerstvá studiovka "Gimme Some". A kdo se přenese přes ne úplně vkusný (byť s oním "návratem" korespondující) obal, zjistí, že Peter, Bjorn i John posluchače za nos netahali. To ostatně napověděly i první dva aperitivy, které tahle trojka v uplynulých týdnech servírovala. Naspeedovaná vypalovačka "Breaker Breaker" s punkovou délkou minutu a půl a povědomou (velmi povědomou) melodií i první regulérní singl z desky "Second Chance" zůstávají i po několika posleších nejvýraznějšími kusy kolekce.

Nejsou ovšem zdaleka samy. Hymnický otvírák "Tomorrow Has To Wait" nebo pohodovky "Dig A Little Deeper", "Eyes" a "May Seem Macabre" se po jejich bok postaví s hrdostí Švédům vlastní. Hlavní slovo na celé desce mají kytary, takové ty šedesátkové, zvonivé, pohodové. Najdou se ale i chvilky překvapení - s kouskem "(Don't Let Them) Cool Off" přichází na řadu přitvrzení, které se ještě víc vystupňuje hned v následující "Black Book", druhé punkové písni, tentokrát nejen délkou, ale i zvukem. No a závěrečná hypnotická "I Know You Don’t Love Me"? Vyměnit beat za elektronický, přidat nějaký sampl, natáhnout pět a půl minuty na osm a mohla z fleku putovat na některou z desek LCD Soundsystem. Třeba.

A tak nezbývá než se přenést jen přes pár drobností - ne zcela vábný, jakkoliv charakteristický vokální projev Petera Moréna a podivně zastřený zvuk alba, který není ani punk ani nic. A pak možná to, že posluchač vlastně nedostane vůbec nic navíc. Jen to, co čekal. Ale do uší? Na procházku jarním městem (do přírody se to až tak moc nehodí), kdy zvukové nedostatky přehluší okolo projíždějící vozy a kdy člověk nechce poslouchat nic extrémního? Jako stvořené? Jako stvořené. Nenáročné. Neambiciózní. Vhodné dosti...