Petr Novák - Ve jménu lásky

Třetí dlouhohrající deska Petra Nováka a poslední s původní skupinou George and Beatovens není, stejně jako obě předešlé, žádnou hitovou bonboniérou, protože všechny jeho zlidovělé šlágry zůstávaly dlouho rozeseté jen po singlech. Album Ve jménu lásky staví na odiv vyšší ambice. Docela zdárně vstřebává aktuální impulzy ze světa progresivního rocku, přitom je ale stále jednoznačně písničkové a novákovsky romantické. A i když jsou aranžérské a komopoziční snahy o větší umění poplatné zahraničním vzorům, nepůsobí začátečnicky, jsou sebejisté a řemeslně zvládnuté, a tu žádoucí porci originality, kterou představuje Novákův nezaměnitelný zpěv, nijak neutiskují.

Do progrockových končin vedou písně především výrazné a nápadité klávesy Jana Obermayera nebo tullovská flétna Petra Bezpalce (např. 220 bleších snů, Nikde nemám dům), kytara hraje většinou jen doprovodnou roli. Nejnázornějším příkladem tohoto směřování jsou obě verze titulní skladby, které album rámují, a asi nejzdařilejším pak píseň Kolo štěstí, kde si členitá stavba dobře rozumí s hitovým refrénem. Povedené jsou ale i některé méně rozmáchlé kousky jako třeba Já se vrátím. Naproti tomu recesistické retro O trubce sním je možná docela roztomilé, ale s náladou ostatních písniček se nepříjemně tluče.

Texty Iva Plicky mají sice k poezii daleko, ale nepostrádají jisté naivní kouzlo a především padnou Novákovu naturelu jako ulité. On totiž tím beznadějně sladkobolným rytířem lásky skutečně byl, a tak těm romantickým veršíkům dokázal vtisknout věrohodnost, jakou by z nich jiný zpěvák těžko vykřesal. Hlasově je tady ve výborné formě a i ten trochu zbytečný expresivní úlet v závěru Ve jménu lásky zvládá se ctí. Instrumentálně zatím nejpropracovnější album jeho kariéry však bohužel znamenalo i konec zlaté éry. Na Petra Nováka už číhají dva tajně spolupracující démoni - alkohol a normalizace - , kteří mu v dalších letech dovolí jen málo podobně úctyhodných vzepětí.