Už je to sedm let, co se klávesistka a zpěvačka Sarah Barthel dala dohromady s kytaristou Joshem Carterem. Za takovou dobu se toho dá stihnout mnoho - jejich songy se objevily v reklamách, seriálech či filmech ("Hunger Games"), na kontě mají čtyři EP a teď také dvě desky. Ta první, "Eyelid Movies", vyšla v roce 2010 a ihned zaujala všechny přívržence lehčí formy trip-hopu. Za zmínku rozhodně stojí skladby "All Dried Up" a "As Far As I Can See", které ukazovaly kapelu jako vskutku nadané elektronické nadšence. Jenže! Je tu rok 2014 a s ním i nové studiové album "Voices", které vychází poprvé pod záštitou velkého vydavatelství. Projevilo se to nějak na tvorbě Phantogram?
Řekněme si to na rovinu - je to neuvěřitelně zvláštní deska. Tak zvláštní, že je velmi těžko poslouchatelná. Není to sice taková ta hudba pro otrlejší, jako jsou například CocoRosie, ale i tak je těžké pochopit, co tím chtěli Sarah a Josh vlastně říci. Je tu všeho až moc - aranží, experimentů a hlavně patosu. Jednotlivé skladby se často tříští na vlastní svět instrumentálu a vokálů - tyto dvě složky jako by k sobě ani nepatřily, každá žije sama za sebe a výsledkem je pochopitelně určitý nesoulad. Jsou i případy, kdy takový nesoulad funguje - stačí si vybavit podladěné kytary Korn. Jenže u Phantogram už to nepůsobí tak cool.
Zase tak úplná hrůza to ale není. Tu a tam se klubou poměrně zajímavé nápady. Háček je v tom, že jsou takřka ihned zhaceny nějakým děsivým akordem či... číst dále
Už je to sedm let, co se klávesistka a zpěvačka Sarah Barthel dala dohromady s kytaristou Joshem Carterem. Za takovou dobu se toho dá stihnout mnoho - jejich songy se objevily v reklamách, seriálech či filmech ("Hunger Games"), na kontě mají čtyři EP a teď také dvě desky. Ta první, "Eyelid Movies", vyšla v roce 2010 a ihned zaujala všechny přívržence lehčí formy trip-hopu. Za zmínku rozhodně stojí skladby "All Dried Up" a "As Far As I Can See", které ukazovaly kapelu jako vskutku nadané elektronické nadšence. Jenže! Je tu rok 2014 a s ním i nové studiové album "Voices", které vychází poprvé pod záštitou velkého vydavatelství. Projevilo se to nějak na tvorbě Phantogram?
Řekněme si to na rovinu - je to neuvěřitelně zvláštní deska. Tak zvláštní, že je velmi těžko poslouchatelná. Není to sice taková ta hudba pro otrlejší, jako jsou například CocoRosie, ale i tak je těžké pochopit, co tím chtěli Sarah a Josh vlastně říci. Je tu všeho až moc - aranží, experimentů a hlavně patosu. Jednotlivé skladby se často tříští na vlastní svět instrumentálu a vokálů - tyto dvě složky jako by k sobě ani nepatřily, každá žije sama za sebe a výsledkem je pochopitelně určitý nesoulad. Jsou i případy, kdy takový nesoulad funguje - stačí si vybavit podladěné kytary Korn. Jenže u Phantogram už to nepůsobí tak cool.
Zase tak úplná hrůza to ale není. Tu a tam se klubou poměrně zajímavé nápady. Háček je v tom, že jsou takřka ihned zhaceny nějakým děsivým akordem či vokálním úletem zpěvačky na úrovni halekání ptactva v lese. K milým okamžikům se dá zařadit třeba začátek "Bad Dreams" - krásná předehra je nicméně téměř okamžitě přeříznuta nijakým hlasem Sarah. Podobným syndromem trpí i druhý singl "Black Out Days" - má sice výborný instrumentální podklad, ale už o dost slabší zbytek.
Jako jednooký mezi slepými pak působí pilotní singl "Fall In Love", který se skutečně neobvykle povedl. Půvabné smyčcové intro, změny tempa, kupodivu příjemný hlas Sarah,a velmi originální, ale v žádném případě rušivá melodie. V aranžích songu se duo blýsklo, je jich sice opravdu přehršel, ale tentokrát si navzájem tolik nepřekáží a působí aspoň trochu celistvě, na rozdíl od zbytku desky, jejíž náplň se dá přirovnat k cestě, na které je kousek vydlážděn, kousek asfaltován a kousek zarostlý trávou. Ve výsledku se po ní nedá chodit, natož jezdit.
Těžko pochopitelným krokem, stejně jako na předchozím albu, je angažování Joshe jako zpěváka. Nejenže je jeho vokální arzenál značně chudý, ale chvílemi dokonce vznikají pochyby, jestli vůbec umí zpívat...
Phantogram musejí najít nový, efektivnější způsob, jak prezentovat svoji hudbu tak, aby z toho posluchač primárně neměl žádnou fyzickou/psychickou újmu a taky aby z toho vůbec něco měl. Změnit by se měl především přístup ke skládání jako takovému - dobrých písní je na nahrávce opravdu málo a zbylé místo na disku už je často jenom těžko stravitelná omáčka.
Mluvit o "Voices" jako o špatné desce by ale bylo krajně nefér. Hitparády nezboří, nikoho nepobouří, nikoho nenadchne, ale mohla by být vhodná pro všechny, kteří hledají něco, co je mimo tradiční postupy a směry. A vlastně Sarah Barthel s vizáží Kleopatry by také mohla potěšit nějaké to oko, že jo.
80.00%
67.50%
64.00%
Komentáře