The Pineapple Thief - Magnolia

Britským The Pineapple Thief se podařila zajímavá věc, a sice působivě skloubit indie rock s progresivními postupy – tak, že to nezní samoúčelně ani vykalkulovaně. To z nich jistě dělá jednu z nejoriginálnějších a nejosobitějších kapel současnosti. Tam, kde klasický progresivní rock působí chladně a odměřeně, The Pineapple Thief vystartují s perfektní melodií, a tam, kde indie naráží na žánrové mantinely a začíná se transformovat v obyčejnou devadesátkovou kytarovku, tito Britové přidají trochu matiky. No není to krásné?

Magnolia není rozjařená a "hopsavá" deska, jak je zvykem u děl současné (neo)progové scény. Dá se říci, že je spíše pravým opakem. Pokud zrovna depkaříte a hledáte spřízněnou duši, která vašemu stavu porozumí, pak album Magnolia přináší takové duše rovnou čtyři – v osobách členů kapely. A pokud nedepkaříte, pak dozajista – po poslechu této desky – budete. The Pineapple Thief zde skrze své krásné kompozice vyjadřují celou plejádu možných emocí od absolutní beznaděje až po jakýsi pocit smíření, přičemž myšlenka o podobnosti s určitou etapou tvorby Radiohead se mi neustále vkrádá na mysl, ať se ji snažím vytěsnit sebevíc. The Pineapple Thief ve mně zkrátka vyvolávají podobné pocity, které provázely můj první poslech alb jako OK Computer či Hail to the Thief jejich slavnějších kolegů. Bez přehánění můžeme mluvit o lásce na první poslech, o naprostém okouzlení...

Zpěvák Bruce Soord na tomto albu působí jako emoční kazatel, věříte mu každé slovo, jež vypustí z úst. Věříte mu každou emoci a náladu, jež svým křehkým hlasem naznačí. Připomíná vám to někoho? Thoma Yorka? Hm? – The Pineapple Thief jsou zkrátka užasní v promítání hlubokých, niterných stavů a prožitků do své hudby. Magnolia jde přímo ze srdcí muzikantů do srdcí posluchačů. Jestli nemáte rádi bezpohlavní škrobené progrockery, tohle je hudba přesně pro vás. Hudba, která má v jednom tónu více citu a krásy, než je v celém albu třeba takových Pendragon.

Když se spustí sborový bezeslovný zpěv v předposlední "A Loneliness", úplně se roztápím. Pak příchází "I tell you where we go from here. All of our moments up in flames. And now I'm taking you away" a slzy jsou na krajíčku. Je normální, aby hudba vyvolávala tak silné emoce? Něco jako když slyšíte "Blow" od jasné srdcovky, belgických Ghinzu. The Pineapple Thief, I love you. Simple as that.