Pink Floyd - The Endless River

Většina z nás předpokládala, že historie jedné z nejvýznamnějších rockových kapel, britských Pink Floyd, se přestala psát před devíti lety, kdy se spolu naposledy na jednom pódiu sešli Roger Waters, David Gilmour, Richard Wright a Nick Mason. Miliony fanoušků sice nepřestaly doufat, že by se pánové ještě někdy vydali na turné, ale toto přání se s přibývajícími roky zdálo čím dál tím více nesplnitelné. Když poté v roce 2008 Richard Wright podlehl rakovině, už bylo jasné, že se za historií Floydů definitivně uzavřely dveře. Jenže jak je známo, naděje umírá poslední, a i když by to v roce 2014 čekal asi jen hodně bláznivý optimista, máme tady zbrusu novou, v pořadí patnáctou studiovou desku "The Endless River". Teď už prý opravdu poslední.

Čekali jsme na ni dvacet let, neboť tolik času letos uplynulo od posledního opusu "The Division Bell". Je tomu ale už dobrých pětatřicet let, kdy byli pánové vážně ve formě a natočili poslední opravdu vydařené dílo, kterým byla legendární "Zeď". Následující Watersův projekt "The Final Cut" dodnes rozděluje publikum na dva odlišné názorové tábory a obě díla z postwaterovské éry, tedy "A Momentary Lapse Of Reason" a již zmíněné "The Divison Bell", jsou pouze průměrnými pokusy. A i když jsou možná zajímavější než taková "Ummagumma", s vrcholnou tvorbou se mohly měřit jen stěží. Síla kapely byla v pozdějších letech hlavně v živých vystoupeních (například živák "P.U.L.S.E.") a nový materiál znamenal spíše příjemný bonus (navíc pár slušných skladeb se v něm přece jen našlo a Gilmourova kytara dodnes neztratila své kouzlo). Všechna tahle fakta by měla vzbudit skoro až závratná očekávání od studiové novinky, jenže ono není žádným tajemstvím, že hudba na "The Endless River" není vlastně až zase tak nová.

Vlna nadšení, která se ihned po ohlášení nahrávky zvedla a díky níž, mimo jiné, Pink Floyd překonali rekord One Direction v počtu předobjednávek přes internetový obchod Amazon, dala tušit, že o "Nekonečnou řeku" bude zájem, ať už se na ní skrývá cokoliv. A po důsledném prozkoumání desky je třeba konstatovat, že na nás pánové tak trochu ušili habaďůru. Tenhle materiál by měl smysl jako součást nějaké antologie nebo sbírky raritních nahrávek. Jako řadové album "The Endless River" příliš neobstojí.

Nápady zde prezentované měly původně položit základ desce, která byla zamýšlena jako ambientní instrumentální doplněk k "The Divison Bell" (tudíž můžeme zapomenout na jakýkoliv příspěvek Waterse), podobně jako "Songs Of Ascent" U2 měla být doplňkem "No Line On The Horizon" (v obou případech šlo o nerealizované projekty). Jenže Pink Floyd toho materiálu natočili přeci jen dost, aby se s tím dalo něco udělat. Na poslední rozloučení je to sice trochu málo, ale přeci jen...

Zní to stále jako Pink Floyd, spousta charakteristických rysů bylo zachováno - včetně Gilmourových typických sól, v nichž tak nádherně přechází z introspektivní melancholie do rostoucí euforie, či Wrightových klávesových vyhrávek. Navíc je album plné odkazů k jejich klasickým dílům, ať už to je útržek sóla z "Another Brick In The Wall (Part 2)" ("Allons-y"), vzpomínka na "Summer ’68" v "Autumn ’68" natočené původně v Royal Albert Hall nebo saxofonové sólo a klavírní akordy v "Anisina", které jako by vypadly z "Us And Them". Tam, kde by se v minulosti skladby "Things Left Unsaid" a "It’s What We Do" rozrostly do kompozice jako "Shine On You Crazy Diamond", ale najdeme jen útržky a nedodělky.

Jak by to mohlo vypadat, kdyby se nápady podařilo dotáhnout do písňové formy, napoví jediná zpívaná skladba "Louder Than Words". Ta s dojímavým textem o přátelství a egu od Gilmourovy manželky Polly Samson docela vkusně plní úlohu labutí písně, nepřináší ale nic nového. A když pak celé album skončí, nejspíš se vkrade pocit, že ta hudba je vlastně pořád pěkná, přesto se k ní vracet asi nikdo moc nebude.

Jako doplnění kompletní sbírky "The Endless River" žádného fanouška Pink Floyd rozhodně neurazí. Jako poslední tečka, která by měla jejich kariéru nadobro uzavřít, po sobě ale nechává hořkou pachuť. "We're more than alive," zpívá Gilmour v "Louder Than Words", avšak tenhle dinosaurus už to má pravděpodobně za sebou. Čest jeho památce.