Pixies - Doolittle

01.04.2021 - 9:28  |  Meca76

Skupina pre svoje druhé album po predchádzajúcej sezóne Surfer Rosa, nebola bez rizík alebo následného trenia, ale bola v nej dynamika, ktorá nakoniec dodávala albumu nepopierateľnú príťažlivosť. Napätie z rozprestierajúcich sa popových melódií s energiou punku, trápené vokály Blacka Francisa s harmóniami basáka Kima Deal a vlastná Juvelova podoba plochého kamenného tónu s energickým a sladkým skokom, to bolo dosiahnuté na všetky tieto sklady albumu.

19.09.2019 - 16:51  |  Acid3P

Nekompromisný a neortodoxný nášup! Doolittle je ako keď chlastáte celú noc pivo s tvrdým a potom niekto zakričí: “Neotvoríme ešte víno?” Svet sa potom s vami točí, všetko ide neuveriteľne rýchlo a jedinou vašou spomienkou je blikajúci stroboskop a hluk. Punk pre vysokoškolákov.

#146 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time

29.03.2013 - 14:53  |  DP

V době svého vzniku téměř neznámá nahrávka, jejíž hodnota se musela časem nutně projevit (díky Kurte). Ta hravost, to střídání nálad, tempa a emocí... to nevyprchá jako bublinky z jednou otevřený Coly. Nezapomenu, když mi poprvé uhranuly dvojhlasy v "I Bleed", jak jsem spolu s Franckem při "Monkey gone to heaven" řval "...Than God is seven". Mr. Grieves je tím náladovým přerodem neopakovatelná, 2 minuty a šmitec. 15 příběhů, které i po těch letech nestárnou, narozdíl od zlatem a platinou ověnčené interprety z roku 1989. A já se ptám, jak může Joeyho kytara znít jako motorová pila...

23.08.2012 - 15:08  |  Rey

Tak teď vám tedy něco řeknu. Ke každý desce by měl člověk mít nějakou legendu. Vždycky když si pustím "Nanebevzatou vopici", vím přesně kdy a kde jsem přešel z dlouhejch muzeálních sakalovek na dneska už úplně normální kárvy a kdy jsem v návaznosti na ten víkend ve Špindlu měl svoje vopravdu první vlastní pořádný lyže - ne práskačky z druhý ruky, propadlý vodepsaný prkna co už nikdo nechtěl ani na podpal a se kterejma jsem se jako jedinej nevešel do skibusu bez toho, že by řidič musel otevřít střechu starý Karosy. Jo, nekecám, i takový byly doby...

Kámoš mě tehdy pozval na víkend do Špindlu s jejich firmou, která se začala tvářit moderně, tedy plná omladiny jdoucí s dobou. První problém byl, že se moje sakalovky nevešly do rakve na střeše supernový audiny kámošova šéfa a kárvy, na kterejch jsem do tý doby nestál, mi tedy byly dotčeným šéfem slíbený k půjčení až tam. Paráda. Dodnes nezapomenu na černocha ve Špindlu na dva oblouky s hubou vysmátou od ucha k uchu. To byl den, kdy jsem podruhý ve svým životě propad´ lyžování.

Co si z toho víkendu ještě pamatuju? Pixies, Pixies, a zase Pixies cestou tam v autě, i tam na nekonečným mejdanu v kouři, v prušáckým Atomic baru na Pláních, cestou zpátky v autě, nahoře, dole a všude okolo. Nadrženýho kámoše Džeka, kterej mi vlez´do postele jako k poslední instanci, když ho všechno ostatní osazenstvo opačnýho pohlaví vypoklonkovalo. Chudák Džek, ode mě letěl taky. Pixies... První joint. Pixies... Kámoše Kubu, se kterým jsme v oblaku kouře docela pěkně vodzpívali největší hity Hanky Zagorový a dodnes jsme na to hrdý. Pixies...

Pak jsem si koupil svoje první pořádný lyže a lupen na legendární koncert Pixies v Akráči, pořídil si kompletní diskografii Pixies, pár kousků od sympatickýho tlouštíka Franka, svoje druhý pořádný lyže....

Ale když slyším "Nanebevzatou Vopici", vždycky si vzpomenu na víkend, kdy jsem zažil vopravdovej rock´n ´roll a definitivně přešel ze sakalovek na kárvy. To jsou věci, co? Jo, ke každej placce by měl člověk mít nějakou legendu.