PJ Harvey - Let England Shake

Je báječné zase jednou slyšet nepokrytě angažované písničkářské album, které jen necizopasí na bohaté angloamerické tradici protestsongů, ale hudebně i textařsky vychází především z vlastních postojů. Právě takovým způsobem totiž může na onu tradici smysluplně navázat. Protiválečná kampaň PJ Harvey se na albu Let England Shake zaměřuje - jak už titul napovídá - především na vlastní ostrovní dvoreček, potažmo dřívější imperiální dvůr, a to s velkým důrazem na historické souvislosti. Z písní je cítit pečlivá tématická příprava i prožitek, proto se v tomto případě nejedná o žádné zuřivé výpady naslepo, o klišovitou agitaci se zdviženou pěstí, o naivní spasitelské fráze. Polly Jean je nebývale soustředěná, míří přesně a hluboko. Není útočná, spíš elegická. Nelítostně odhaluje staré i nové rány, analyzuje, ale s obrovským citovým zaujetím a poetickou silou.

Už dávno není tou naštvanou punkrockovou bosorkou drásající vlastní nitro jako na prvních dvou deskách. I v čistě hudební rovině je mnohem delikátnější, a to jak pěvecky, tak v dynamice a aranžích. S věrnými muzikantskými druhy Johnem Parishem a Mickem Harveym vydestilovali v dorsetském kostele vzdušnou, ale ve své střídmosti velmi intenzivní zvukovou matérii. Hlavní slovo v ní mají měňavé kytarové party, které se netlačí dopředu, vytvářejí především určující barevné pozadí, a jen občas - zato příhodně - ho trochu poškrábou a zašpiní. V několika písních k nim PJ přidává zvuk citery zvané autoharfa, která se v jejích rukou stala tak trochu symbolem alba. Ani pozorně tepající rytmika, kontury dotahující klávesy nebo decentní přívěsky saxofonu a trombónu na sebe nestrhávají nežádoucí pozornost, pracují pro společnou věc.

Písně na Let England Shake jsou ideově, výrazově i zvukově z jednoho kusu (což vůbec neznamená, že by byly zaměnitelné) a muselo být tudíž hodně těžké z nich vybírat singlové vábničky. Nevykřikují do světa jak jsou jedinečné. Všech dvanáct se pevně drží za ruce a společně vyprávějí bolestný ale i soucitný příběh jedné země, jejíhož ducha formovaly a formují především válečné zkušenosti. A přestože je to příběh země konkrétní, obecný dosah Pollyina jitřícího pohledu za jeho oponu je mnohem širší. Její hlas snad ještě nikdy nezněl tak vřele, cituplně a zároveň nekompromisně.