Žánr pijáckých písní je prastarý a oblíbený. Zároveň ale z hlediska uměleckého respektu patří k totální hudební spodině, někam na opačný pól než se tyčí takový Beethoven. Nicméně v kontextu irské hudby už to není tak jednoznačné, tady měla zaplivaná putyka k poezii vždycky nezvykle blízko. Hrdinové písní The Pogues jsou v podroušeném stavu skoro pořád, ostatně stejně jako samorostlý lídr skupiny a většinový autor Shane MacGowan. Jenže díky jeho výjimečnému textařskému talentu se z nich stávají drsní básníci ulice, kteří mají neobyčejnou schopnost vyhmátnout uprostřed pitek, rvaček a kocovin nečekaně lyrický moment, sžíravý společenský komentář nebo rovnou celou ahasverskou irskou duši.
Album Rum Sodomy & the Lash plynule navázalo na o rok starší debut Red Roses for Me, ale hlavní kapelní trumfy – MacGowanovy skladatelské schopnosti, autentickou neučesanost a aranžérskou šikovnost – představilo v ještě oslnivějším světle. Přineslo skupině první skutečně velké hity (A Pair of Brown Eyes, Sally MacLennane nebo Dirty Old Town) a bodovalo i v hitparádách, což bylo o to cennější, že to kapelu nestálo žádné kompromisy a ústupky. Na tom, že si The Pogues v záplavě nagelovaných synthpopových hvězd zachovali v plné míře svou syrovost a neotesanost, měl velkou zásluhu Elvis Costello, který desku produkoval právě s tímto cílem. Průzračně akustický zvuk kočkujících se kytar, banja, akordeonu, houslí nebo dud tak nehyzdí žádné... číst dále
Žánr pijáckých písní je prastarý a oblíbený. Zároveň ale z hlediska uměleckého respektu patří k totální hudební spodině, někam na opačný pól než se tyčí takový Beethoven. Nicméně v kontextu irské hudby už to není tak jednoznačné, tady měla zaplivaná putyka k poezii vždycky nezvykle blízko. Hrdinové písní The Pogues jsou v podroušeném stavu skoro pořád, ostatně stejně jako samorostlý lídr skupiny a většinový autor Shane MacGowan. Jenže díky jeho výjimečnému textařskému talentu se z nich stávají drsní básníci ulice, kteří mají neobyčejnou schopnost vyhmátnout uprostřed pitek, rvaček a kocovin nečekaně lyrický moment, sžíravý společenský komentář nebo rovnou celou ahasverskou irskou duši.
Album Rum Sodomy & the Lash plynule navázalo na o rok starší debut Red Roses for Me, ale hlavní kapelní trumfy – MacGowanovy skladatelské schopnosti, autentickou neučesanost a aranžérskou šikovnost – představilo v ještě oslnivějším světle. Přineslo skupině první skutečně velké hity (A Pair of Brown Eyes, Sally MacLennane nebo Dirty Old Town) a bodovalo i v hitparádách, což bylo o to cennější, že to kapelu nestálo žádné kompromisy a ústupky. Na tom, že si The Pogues v záplavě nagelovaných synthpopových hvězd zachovali v plné míře svou syrovost a neotesanost, měl velkou zásluhu Elvis Costello, který desku produkoval právě s tímto cílem. Průzračně akustický zvuk kočkujících se kytar, banja, akordeonu, houslí nebo dud tak nehyzdí žádné nadbytečné studiové přívěsky.
MacGowanovy neurvalé květnatosti a obrazů na pomezí naturalismu a mytologie si užijeme nejvíce na A-straně, kde se soustředily největší skvosty z jeho autorské dílny. Z písně The Sick Bed of Cúchulainn vytvořil na základě odposlechnutých hospodských historek barvitý kaleidoskop irské životní zkušenosti, do skladby The Old Main Drag pro změnu otiskl zkušenost vlastní z doby, kdy se sžíval s divokým prostředím londýnské čtvrti Soho. Dojemná balada A Pair of Brown Eyes nečekaným způsobem propojuje zpověď chlápka zapíjejícího zlomené srdce a líčení válečných hrůz, kterým ho nad pivem častuje dotěrný starý ochmelka. V bujaré Sally MacLennane se zpívá o smrti, ale pivo a whisky při tom zase teče proudem a slzy se při loučení s kamarádem mísí s nadějí na znovushledání tam nahoře.
The Pogues jsou ovšem stejně originální a působiví i když se sápou po cizím materiálu. Naprosto odzbrojující je jejich verze písně And the Band Played Waltzing Matilda od australského písničkáře Erica Bogleho. Drásavou zpověď zmrzačeného vojáka, vzpomínajícího na masakr australských oddílů na poloostrově Gallipoli za 1. světové války, uchopila skupina s ohromnou dávkou citu a pochopení. Největší hit alba, coververze skladby Dirty Old Town, pochází od britského folkaře Ewana MacColla a patřila i do repertoáru The Dubliners, píseň Navigator, ódu na zástupy irských námezdních dělníků všude po světě, zase složil přímo pro The Pogues manažer MacGowanovy předchozí kapely Phil Gaston. Pestrou ale dokonale soudržnou skládačku doplňuje několik výborně zvolených tradicionálů: I'm a Man You Don't Meet Every Day nazpívala baskytaristka Cait O'Riordan, americkou lidovku Jesse James zase hráč na flétnu Spider Stacy a Mac Gowan se vyřádil v rozverně tragickém songu o milostném dobrodružství nezodpovědného vojáka The Gentleman Soldier.
V takové míře si ovšem The Pogues půjčovali naposled. Napříště se budou spoléhat v drtivé většině na vlastní zdroje, do nichž budou významnou měrou autorsky přispívat i další členové kapely. Banjista Jem Finer vystrkuje růžky už teď jako spoluautor instrumentálek The Wild Cats of Kilkenny a A Pistol for Paddy Garcia (tu na původní soupisce nenajdeme, vyšla jako B-strana singlu Dirty Old Town), které obě významně pomrkávají na Morriconeho westernové soundtracky. Albem Rum Sodomy & the Lash tedy skupina ještě nevynesla všechny trumfy, přesto ho můžeme směle označit za jeden z jejích vrcholů a bez nadsázky i za důležitý mezník v historii irské hudby.
Komentáře