Police - Reggatta de Blanc

Nadšení pro punkovou přímočarost neopustilo policejní trojlístek ani na druhém albu, ačkoli přirozený gravitační tah jejich muziku přeci jen postrkává k sofistikovanějšímu projevu. U tak šikovných instrumentalistů není divu. Nicméně posun není zatím nijak markantní a pánové především stále hledí na to, aby klasický písničkový tvar sice napěchovali neokoukanými nápady ale nepřekombinovali.

Zastoupení jamajského elementu je co do rozsahu podobné, jako na debutu, a opět platí, že kam Sting jako většinový autor zasadil reggae semínka, tam mu vzklíčil hit. Bring on the Night, The Bed's Too Big Without You a především neodolatelně “náměsíčné” reggae Walking on the Moon jsou toho důkazem. Dokonce i v největším šlágru desky, dokonale vysoustruženém popsongu Message in a Bottle lze alespoň ve Stingově zpěvu zaslechnout určitý jamajský nádech. K pojmu bílé reggae se ostatně kapela hlásí už titulem alba Reggatta de Blanc. Daný žánr je ovšem pro Stinga vždy spíše základním stavebním kamenem, skladbu definuje, ale nesplývá s ní. Nejde zkrátka o reggae od A do Z, čímž vzniká kýžený odstup a vlastní tvůrčí vklad.

Pokud jde o písně rockovějšího rázu, tady se oproti prvnímu albu podstatně víc autorsky angažuje bubeník Stewart Copeland. A nevede si vůbec špatně. It's Alright for You (pod tou je spolupodepsán i Sting) působí na zdánlivě banálně, ale je prošpikovaná nenápadnými instrumentálními parádičkami. Energickou svěžestí oplývají i Contact a Does Everyone Stare? se synkopovaným piánem Andyho Summerse, v On Any Other Day si dokonce Copeland prostince ale funkčně zazpíval. Ani společná dílka trojice Reggatta de Blanc a Deathwish nijak nezaostávají, i když Stingovy houpavé hitovky přece jen (právem) poutají největší pozornost.

Tentokrát se The Police už dokázali vyhnout vyložené vatě (titulní instrumentálka nejen, že není vycpávkou, ale vynesla skupině dokonce první Grammy) a poskládat vyrovnanější kolekci, i když úroveň songů pochopitelně nemůže být stejná. The Police ostatně nebyli “albová” kapela, jejich základní operační jednotku tvořila písnička. Ne snad, že by podceňovali dramaturgii desky, pořadí písní a podobně, ale vždy šlo především o jednotlivé nápady, o vyzrávání od skladby ke skladbě, a o nějakou zastřešující koncepci až ve druhé řadě. To je důvod, proč ani tentokrát nedávám absolutní hodnocení, ačkoliv je mi to líto a minimálně polovina písní z alba by si ho sama za sebe zasloužila.