Police - Synchronicity

Album Synchronicity se jeví jako přirozené završení příběhu The Police. Přineslo trojici nejvíce vavřínů, největší hit kariéry, tři sošky Grammy a dokonce efektní nálepku „nejlepší kapely na světě“. Ta už samozřejmě hraničí s nemístným pochlebováním, ale faktem je, že deska si chválu plně zaslouží. Je jednoznačně nejbarevnějším a nejproaranžovanějčím počinem skupiny, která od reggae a novou vlnou ovlivněných počátků urazila kus cesty, jakkoli její vývoj probíhal v dílčích a skoro neznatelných krocích. V tomto bodě se The Police ocitli na vrcholu, po němž už mohlo následovat buď rozmělňování dosaženého nebo rozchod. I když, kdo ví...

Poslední album kapely charakterizuje širší uplatnění klávesových nástrojů, ať už je to piano (Every Breathe You Take, King of Pain) nebo syntezátory. Ty jí ale neslouží k upocenému dobíhání aktuálních trendů, jejich použití je vkusné, nápadité a funkční, jako hned v úvodní Synchronicity I, otevřené hbitým klávesovým riffem, který pak celkově prokrvuje chytlavé tempo písně. Ani v takové Wrapped Around Your Finger, kde syntezátory zcela dominují, to nepůsobí přeplácaně, v tomto případě skladbu odlehčuje lehký reggae vibe. Od dříve protěžovaných jamajských rytmů ale skupina obecně ustupuje, v perkusivní lince písně Walking in Your Footsteps, doprovázené impresivními kytarovými skřeky, je zato slyšet inspirace africkými rytmy.

K pestrosti alba přispěl také Andy Summers v komickém songu Mother, který sám v roli frustrovaného „mamánka“ odzpíval. Závěrečná Murder by Numbers, kterou vinylové edice desky neobsahovaly, má pro změnu jazzový feeling, Synchronicity II zase představuje členitou, přesto chytlavou kompozici s nápaditou kytarovou linkou, na níž lze dobře demonstrovat stupeň zralosti, k němuž kapela za dobu své existence dospěla. Nicméně přímočařejší ale muzikantsky neméně nápadité hity ani tentokrát nechybějí. Vedle megašlágru Every Breathe You Take k nim bezesporu patří King of Pain, Synchronicity I nebo Wrapped Around Your Finger. Minimálně stejnou pozornost si však zaslouží i ty na první poslech méně nápadné skladby jako jsou Copelandova Miss Gradenko nebo tísnivě melancholická Tea in the Sahara inspirovaná Bowlesovým románem Pod ochranou nebe.

Sting, Andy Summers i Stewart Copeland byli všichni silnými osobnostmi, u nichž se odstředivé tendence daly očekávat. Pro fešného frontmana a většinového autora to samozřejmě platilo dvojnásob a bylo spíš otázkou času, kdy se udělá pro sebe. Vyzrál ve svrchovaného písničkáře s širokým stylovým záběrem a také jeho zpěv procházel výraznou evolucí od efektních ale někdy zbytečně přepálených výšek k přirozenějším a muzikálnějším středním polohám. Po obrovském úspěchu desky i turné se členové kapely rozprchli za sólovými aktivitami aniž by oficiálně ukončili společnou kariéru a teprve když se práci na další desce The Police nepodařilo dotáhnout do konce, ohlásili v roce 1986 rozchod. Synchronicity se tak stalo definitivně posledním zářezem v jejich obdivuhodně vyrovnané diskografii. Zářezem hlubokým a pamětihodným.