at the drive-in: Tomáš Tomoza Pishkot Ledvina (Candy)

Odkud je? Morava jak sviňa! Norkovice, malebná víska poblíž Kremzíra. Hluboká tradice v košíkářství, výrobě perníku a pěstování trávy. Kde je teď? Praha, tam to asi znáte. Odkud ho znáte? Z Candy Meatworks. Na co hraje? Mimo jiné na baskytaru. A zpívá? Ano.

Co právě děláš?
Na začátku července jsem vydal album, takže momentálně prožívám relativně klidnější období, co se týče hudební tvorby. Přemýšlím o videoklipu a výrobě nějakého toho merchu. Jinak chystám vydání dvou EP během podzimu a do konce roku další album. Většina materiálu je už nahrána, takže je to otázka spíš postprodukce a masteringu. Dále se seznamuji s akustickou baskytarou. Je to úžasný nástroj, nabízí spoustu možností k vyjádření. S ohledem na to, že jsem spíš na perkusivní styl hry, baví mě to moc. Takže co příště, fonk metal?

Co nemáš rád?
Nesnáším to, když chci něco hned, že mi vše dlouho trvá, že to, co chci, nemám hned, když po mě někdo něco chce a já to nechci, navíc na to nemám čas, ale musim to udělat, jinak nebudu moc dělat to, co opravdu chci. Opravdu mě vytáčí, když mi vítr fouká do tváře a přitom mi lítá bordel do očí, nemůžu uhnout ani odvrátit tváří, protože potřebuji vidět, kam jdu. Jako nasírací ultrakombo je vítr v zádech, který vám připlácne ze zadu kapuci k hlavě, vítr neustává, kapuce připlácnutá, nejde dolů, pokaždé ji vítr vrátí, chce se vám křičet. Setkání s ignorantem na záchodcích: Čurku házejte do těch mušlí z větší blízkosti, vaše chcanky mi ščágaji na nohy! Když nestíhám, když zapomínám, když si stěžuju… Obecně však platí, že není nic nebo nikdo, co nebo koho bych opravdu nenáviděl takovým způsobem, že bych to nebo onu osobu chtěl spořádat ze světa. Jsem v zásadě mírumilovný člověk.

Co máš rád?
Svoji rodinu, pohyb, hudbu - ne všechnu, klid, možnost tvořit, chaos, abstrakci, absurditu, groteskno, světlo, tmu, objevování, přírodu, strach, překonávání strachu, když můžu jednou za čas posedět v kruhu přátel svýýých, když stíhám, když se můžu s klidem podívat do zrcadla, dobrý pivo s dobře naloženym hermelínem a potom cigárko a možná malou baněčku.

Proč jsi vydal desku sám a nechybí ti hraní v kapele?
Historie vývoje nejnovější desky je poměrně dlouhá a nudná. Z roku 2010 pocházejí první nápady, které se v průběhu pěti let různě měnily, rušily a zase měnily a zase rušily až... Ač možná byly a jsou žánrově trochu někde jinde, než na co jsou a byli posluchači Candy Meatworks zvyklí, chtěl jsem je i tak zařadit do koncertního playlistu, abychom měli širší žánrový rozsah. Tak jak to mám rád. Vzhledem k náročnosti skladeb a nedostatku času na nazkoušení z toho tenkrát sešlo a postupně jsem se rozloučil s možností hrát tyto skladby naživo. Až někdy kolem roku 2013 se naskytla první koncertní příležitost a v následujících dvou letech jsem album prezentoval ještě asi pětkrát. Sestava byla následující: basa – já, bicí – ToMaŝino (nelida). Začal jsem si na to zvykat. V průběhu natáčení jsem ještě dodělal texty a zpěvy a bylo poděláno. Hraní v kapele mi nijak zvlášť nechybí. Za ta léta jsem zjistil, že najít ty správné comrades, aby si seděli lidsky a hudebně, je setsakramentsky těžké. Závidím všem, kterým se to povedlo. Už jsem přijal skutečnost, že v tom budu solipsista. Což má své výhody i nevýhody. Co mi možná trochu chybí, jsou koncerty. Ona jakákoliv živá interakce a reakce dodá do života něco životného. Naplánované koncerty s novým albem nemám, ale v případě dalšího alba se zdá být představa koncertování reálnější.

Jaké budou další desky?
V průběhu pětileté odmlky vzniklo několik nápadů. Na podzim vypustím dvě EP. První pětiskladbové se ponese v duchu: „Kam by se CM vydali, kdyby se členové nerozprchli, přizvali ještě klávesy, neonanovali tak často a poslouchali Malého Rozzlobeného Muže.“ Druhé EP, asi sedm věcí, celkem cca sedm minut. Pracovní název Nonsense Etudes for Bass Guitare and Drums mluví za vše. A konečně koncem roku vyjde řadové album. Mám připraveno cca osmnáct skladeb, většina je už nahrána, čeká mě hlavně postprodukce a mastering. Původně jsem chtěl použít místo kytary saxofon, ale saxofonisté, se kterými jsem měl možnost zkoušet, tíhli ke klasické hře bez zvukových efektů jako prskání, řvaní, chrochtění a prdění. Nechápu proč. Dále je buďto zaskočil můj požadavek použít na nástroj efektový procesor, nebo ani nevěděli, že něco takového existuje. Přitom je tolik saxofonistů, kteří s tím problém nemají (např. Zu nebo Skerik).

Jmenuj tři důvody, kvůli kterým by si čtenář XPlaylistu měl desku pustit.
1. Prý: „Jestli se chceš zbláznit, tak si to pusť.“
2. Moc podobných kapel v ČR nenajdete. Ale bacha, tohle není kapela!
3. Když si to pustíš, srdce mé potěšíš.

Dovolím si nostalgicky zavzpomínat a předložit letmý přehled některých mých vývojářů. Z klasiky to je tzv. druhá vídeňská škola (Schoenberg, Berg, Webern), György Ligeti, Alois Hába, Leoš Janáček (Liška Bystrouška) a obecně nová hudba.

Druhá vídeňská škola v čele s A. Shoenbergem.


Berg dobrá, ale Anton největší master. Dokázal nakulminovat vše do minuty.


György Ligeti – celá jeho tvorba stojí za poslechnutí.


Klavírní etudy jsou pro mě naprosto nepřekonatelné, i když šlo z jeho strany prý spíš o experiment. Každopádně jeho jediná opera Le Grande Macabre (někdy také jako anti-anti-opera) má vše, co mám v hudbě rád: nadhled, humor, zvrácenost, rychlé střihy, atonalitu, kakofonii, patos, parodii patosu, divadelnost a spoustu dalších věcí. Nejlépe poslechnout alespoň krátkou ukázku nebo komplet (doporučuji stáhnout libreto).



Svatá trojice mých oblíbených pěvců. Mike Patton, David Bowie, potom chvíli nic a pak Chris Cornell. Tihle pánové mě baví pro svoji originalitu, široký žánrový přesah a to toliko omílané chameleónství. Cornell - kdo by nechtěl mít takovej ječák. Papačka.

Soundgarden - Hands All Over


Svatá čtveřice mých oblíbených pěvkyň: Björk, Iva Bittová, Esperanza Spalding a Anna Calvi. Všechny mají něco společného, kromě toho, že to jsou ženy, nedokážu to popsat. Že by to bylo to, že jsou to ženy? Asi prostě krása. Björk – nejenom hudební vizionářka. Průzkumnice, která doletěla o hooodně dál než Armstrong a nehodlá se zastavit, ale ani vrátit. Iva Bittová – hravá, zádumčivá + Václavek, Fajt = divná slečinka. Esperanza – ten její HLAS hlas hlas a ta BASA basa basa -> ry-t mi ka. Anna Calvi – červené rtíčky, fendrouš, španělský feeling, a hlas femme fatal.

Bittová & Václavek - Sto let


Prozření. The Hub jsem poprvé a naposledy viděl a slyšel v Brně během Jazzfestu, přibližně roku 2001. Sestava: basa, bicí, alt saxofon. Znamenali pro mě velkou úlevu. Do té doby jsem nic podobného neslyšel, ale tak nějak jsem si to, co jsem chtěl dělat, představoval, ale nebyl jsem si jistej, zda ta moje představa není úplně mimo, jestli jsem se jenom nezbláznil. Jistě, byli tam tací, kteří se jim smáli, kteří říkali, že to už není hudba. Basák tehdy oponoval: „Takže jazz není hudba?“ Po jejich koncertě jsem se cítil moc fajn. Asi už neexistují, ale basák Tim Dahl si ujíždí s Child Abuse a jinými projekty.

Child Abuse live


Něco toho metálu. Death, Control Denied a Chuck Schuldiner, nechť je mu země lehká, je pro mě v metalu tím, čím je pro křesťanství Ježíš Nazaretský. Muzikanti kolem něj vždy pouze the best. Gene Hoglan, to je kua soliiič!


The Dillinger Escape Plan, Meshuggah nebo Obscura je asi zbytečné představovat. Všichni známe nazpaměť. To jsem byl po dvanácti letech opět na Jazzfestu v Brně a tam "indický jazz". Rudresh Mahanthappa to tam valil na saxik jako Kršna na heráku, zato Rez Abbasi se mazlil s kajtrou, zřejmě při tom odříkávaje nějakou rytmickou mantru. Po tomto už pro mě není jazz tím, čím býval. Další "postavičkou" je Vijay Iyer, klavírista a asi nejvýraznější z této trojice amerických jazzmanů kombinující jazz, hip hop a funk s tradiční indickou hudbou.

Rudresh Mahanthappa - NPR Music Tiny Desk Concert


Hudba latinská i africká mě vždy zajímala, hlavně kvůli polyrytmice (i pro Meshuggah byla inspirací). Nejvíc mě oslovila tvorba klavíristy Alfreda Rodrigueze. Po stránce rytmické, ale i stránce harmonické je to pro mě slast.

Alfredo Rodriguez - The Invasion Parade


Frank Zappa, Mr. Bungle, Degenerate Art Ansamble, Sebkha-Chott, Sleepytime Gorilla Museum apod. Hudba, divadlo, šílenství, humor, nadhled, masky, loutky, zvrácenosti hudební, vizuální i textové, žánrově nejednoznačné, muzikantská ekvilibristika… Prostě takový Gesamtkunstwerk. Jako české představitele této linie chápu Pražský výběr, První hoře, Kabaret Dr. Caligariho… Ale pustíme si úplně něco jiného – Mats / Morgan (slepej klávesák / bubenik) – zahráli si se Zappou, když jim nebylo ani dvacet. Morgan spolupracoval mimo jiné s Thordenthalem z Meshuggah.

Mats & Morgan band - En schizofrens dagbok


A od nás? Už jsme doma, Pražský výběr, Psí vojáci, WWW, Insania, Vanessa (Gun), My Sensation – super kapela, dokud jsem tam jako ucho nenastoupil, potom se to celý zhroutilo…

www.candymeatworks.bandcamp.com/album/co-te-co-pak-co-potom-2016
www.facebook.com/Candy-Meatworks-106290032743422

Komentáře
Nenalezeny žádné komentáře
line

na xplaylistu najdete

line

57564 alb

12208 kapel

2959 komentářů

2995 recenzí

12417 uživatelů

Recenze

line

Humanz 80 %

Gorillaz - Humanz

"Máme sílu milovat se navzájem, ať se děje, co se děje" - tímto sloganem končí pátá nahrávka Gorillaz "Humanz" a její sdělení skvěle...

Wildflower 70 %

The Avalanches - Wildflower

Psát o The Avalanches znamená kličkovat minovým polem plným novinářských klišé, která jejich tvorba přitahuje jako málokterá jiná....

Kidsticks 80 %

Beth Orton - Kidsticks

Na Beth Orton jsem poprvé narazil při hledání nových kousků do blogu Písně/z/měsíce. První tóny basy ve skladbě Moon vtáhnou...

Jump On Board 50 %

Texas - Jump On Board

Kapela pojmenovaná po filmu "Paříž, Texas" režiséra Wima Wendera je zpět po čtyřech letech. Poslední deska "The Conversation" je sice...

Zenyattà Mondatta 90 %

Police - Zenyattà Mondatta

Titulem třetího alba The Police se do třetice stala exoticky znějící slovní hříčka. Nikdo nám nebrání, abychom v ní hledali hluboké...

Živ je (live) 70 %

Tomáš Klus - Živ je (live)

Koncertní nahrávka dosud v diskografii Tomáše Kluse chyběla a přitom živá vystoupení hrají v jeho kariéře dost možná nejzásadnější...

line