Žijeme ve světě, kde už bylo zdánlivě všechno vymyšleno a přijít s něčím skutečně originálním se zdá být prakticky nemožné. Obzvlášť palčivě se tenhle problém otiskuje do umění a zejména do těch uměleckých oborů, které si zakládají na neustálých inovacích. Takovým oborem je i hudba, pro jejíž kritické vnímání jsou klíčové pojmy jako opakování zavedených schémat a jejich inovace. Nemusí jít ale jen otázku hudebních stylů a žánrů - vezměte si například hudební nástroje. Většina hudby, která nás obklopuje, vznikla prostřednictvím nástrojů, jejichž podoba se nemění desítky, někdy i stovky let. Existují ale i nástroje, které vznikly teprve začátkem tohoto tisíciletí. Na jeden takový hraje Manu Delago, autor našeho prvního podcastu roku 2016.
Onen nástroj se jmenuje hang a pochází ze Švýcarska, kde ho mezi lety 1999 a 2001 vyvinuli Felix Rohner a Sabina Schärer. Všechny existující exempláře pocházejí z dílny jejich bernské továrničky PANArt. Do roku 2013, kdy výroba hangu skončila, jich vzniklo asi sedm nebo osm tisíc. Není divu, že se ze hry na hang stal tak trochu kult. Hang vypadá jako dvě velké kovové mísy svařené okraji k sobě. Hraje se na něj rukama, případně pouze prsty. Na to, že jde o perkusivní nástroj, skýtá hang (někdy nesprávně nazývaný hang drum) překvapivé melodické možnosti, díky kterým si získal oblibu mnoha muzikantů z různých oblastí hudebního světa. Řada z nich pak využívá služeb právě Manu Delaga.
Jednatřicetiletý Delago pochází z rakouského Innsbrucku. Po věhlasném salzburském Mozarteu pokračoval ve studiích v Londýně, kde ke hře na bicí přidal ještě skladbu. Už během studií propadl tehdy čerstvě vynalezenému hangu, kterému zůstal věrný dodnes. Postupně se okruh jeho spolupracovníků rozšiřovat o čím dál slavnější jména - jeho služeb využili např. Anoushka Shankar, Bugge Wesseltoft nebo Björk. Ve svých vlastních skladbách se Delago pohybuje v málo zmapovaném prostoru mezi popem, (neo)klasikou a elektronickou hudbou. S oblibou kombinuje zvuk hangu s akustickými i elektronickými nástroji, popovými vokály a dalšími prvky. Ve svém neortodoxním kompozičním přístupu připomíná kuchaře praktikující molekulární gastronomii, jejímž výsledkem bývají známé chutě ve zcela nových souvislostech.
Své poslední album Silver Kobalt vydal Manu Delago loni na značce Tru Thoughts. Koncem ledna ho přijede představit do Prahy - v úterý 26. 1. vystoupí v Jazz Docku v rámci třetího ročníku festivalu Spectaculare. Náš podcast vznikl právě při téhle příležitosti. Obsahuje devět skladeb umělců, jejichž cesty se v minulosti s tou Delagovou protly. Ve své různosti je tahle kolekce pozoruhodně soudržná - zas jednou se tak prokazuje platnost ústředního hesla naší podcastové série, totiž že dobrá hudba neuznává žádné hranice. Podcast vznikl během turné s The Cinematic Orchestra, které Delago absolvoval loni na podzim a které ho zaválo i do Česka.
Představ nám svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Mám rád elektronickou hudbu. Mám rád rytmus. Mám rád smyčce. Mám rád beaty. Mám rád sbory. Mám rád harmonii. Mám rád hluk.
Vybral jsem skladby autorů, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat. Vždycky jsem se snažil být otevřený všem možným žánrům. Myslím, že záběr toho, na čem jsem se podílel, o tom dostatečně vypovídá.
Byla pro tebe některá z těch spoluprací výjimečná, ať už z uměleckého nebo jakéhokoli jiného hlediska?
V poslední době mě hlavně zaujalo, jak se moje role postupně proměňuje. Nejčastěji jsem u jiných hudebníků samozřejmě hostoval coby hráč na hang, ve třech projektech, které mě nejvíc vytěžovaly, jsem ale dělal něco jiného. U Björk jsem měl na starosti elektroniku, u Anoushky Shankar jsem kromě psaní a aranžování skladeb hrál na bicí a u The Cinematic Orchestra to byly perkuse.
Se svými spolupracovníky jezdíš často na turné. Kde při tom ještě bereš čas na vlastní hudbu?
Některé nápady vznikají už během turné. Občas se při nich dokonce dostanu i k nahrávání a nějaké té studiové práci. Hlavně ale trávím tak čtyři až šest měsíců v roce doma, kde toho vzniká zdaleka nejvíc.
Co tě čeká v nadcházejícím roce?
Do konce ledna budu na turné k mé aktuální desce Silver Kobalt. Kromě toho mě letos čeká další šňůra s Anushkou Shankar. Přispěl jsem na její album spoustou nápadů a nemůžu se dočkat, až je předvedu naživo. Samozřejmě chci taky pracovat na svých vlastních skladbách. Doufám, že je stihnu vydat ještě letos.
(kompletní verzi rozhovoru v angličtině si můžete přečíst tady)
Tracklist:
Matt Robertson - Hold (nevydáno)
Shpongle - Nothing Is Something Worth Doing (album Ineffable Mysteries From Shpongleland, 2009)
Anoushka Shankar - In Jyoti's Name (album Traces Of You, 2013)
Circle Of Sound - Anti Hero (album Anti Hero, 2014)
Graduale Nobili - Maríukvæði (album Ten Years, 2012)
Killerfernandez - Dying Star (album Feitaboogie, 2009)
Björk - Jóga (album Homogenic, 1997)
The Cinematic Orchestra - Work It! (Man With The Movie Camera) (album Man With A Movie Camera, 2003)
Nitin Sawhney - Spirals (album Dystopian Dream, 2015)
