Prince - 3121

Ať už jako extravagantní sexuální loudil nebo nověji jako pravou víru nalézající kajícník (extravagance se ovšem zdaleka nevzdal), po hudební stránce je to pořád stejný pašák. Album 3121 nazvané údajně podle adresy jeho rezidence v L.A. je stejně zábavné a svěží jako nejzásadnější zářezy z obou předchozích dekád. Stavím ho dokonce ještě o stupínek výš než výborné comebackové Musicology. Tam Prince v prvotřídní kvalitě plnil očekávání, zatímco tentokrát nešetří přidanými hodnotami a ve větší míře narušuje ustálená (i svá vlastní) klišé, tak jak jsme u něho byli zvyklí v jeho vrcholných obdobích. Přitom svoje základní východiska příliš nemění. Například se tvrdohlavě drží klávesových rejstříků, které byly in v roce 1984, ale jemu to nejen prochází, v jeho podání to ani nezní zastarale.

Zrovna takový sound nám předkládá hned v písni Lolita, vzápětí ho ale střídá křehkou baladou s latinským nádechem Te Amo Corazón. Následuje další singlovka Black Sweat, oholená na oldschoolový rytmický groove a za ní měňavá Incense and Candles. Právě v písních jako je tato nebo ještě skvostná The Word, kde se žánrové inspirace slévají do charakteristického "princovského" koktejlu, je jejich autor nejsilnější a nejvíc svůj. To, že s osvědčenými triky pořád dokáže velké věci, dokládá skladba Fury, v níž slyšíme typický klávesový riff à la 1999 protkávaný kytarovými exhibicemi: povědomé postupy, přesto nemám pocit sebevykrádání. Z jiného soudku je zase akustické r'n'b Satisfied, soulová Beautiful, Loved and Blessed, duet se zpěvačkou Támar nebo The Dance s vlnící se smyčcovou poduškou a náladotvorným klavírem. Na závěr nemůže chybět pořádný funky odvaz Get On the Boat s dechovými laufy ostrými jako skalpel (opět nechybí Maceo Parker a Candy Dulfer).

Při nahrávání si Prince opět vystačil skoro sám, jen v několika písních vypomohli přizvaní muzikanti (vedle dechařů a Támary ještě bubeník a basista), ale rozdíl mezi nimi a "samovýrobou" nepoznáte. Slovo génius je v souvislosti s tímto hyperaktivním skřítkem už otravná fráze, ale při poslechu takhle vydařeného opusu se mu dá těžko vyhnout. Jaké štěstí, že Prince narozdíl od Michaela Jacksona zůstal černý a kreativní.