The Prodigy - Invaders Must Die

Osamocený Liam Howlett s albem Always Outnumbered, Never Outgunned žádnou díru do hitparád ani kritických dobrozdání neudělal, a tak nebylo nijak překvapující, že pod vlajku The Prodigy znovu povolal starou partu. Není pochyb o tom, v čí hlavě od začátku probíhaly štěpné reakce pohánějící tvůrčí motor kapely, ale zrovna tak platí, že až Keith Flint a Maxim Reality dokázali v Howlettem uvolněných tocích energie zažehnout tu správnou jiskru, která z alb Music for the Jilted Generation a The Fat of the Land vytvořila ohlušující salvu generačního vzdoru a hédonismu zároveň. Bez nich bylo album Always Outnumbered... sice ne úplně špatný, ale určitě jiný příběh. Na Invaders Must Die se trojice zcela nepokrytě rozhodla navázat na ten původní a znovu rozdmýchat žár podvratného raveového šílentsví.

Potíž je v tom, že taková věc se patnáct let po výhasu a v době vrcholící dubstepové a grimeové horečky dělá skutečně těžko. Znít zastarale, to se v elektronickém tanečním univerzu neodpouští. Ale ne, že by se The Prodigy nesnažili. Při rekonstrukci svého charakteristického zvuku nic neopomněli: urputně dusající beaty, vyštěkávané slogany, šikovně vybrané samply (mimo jiné třeba The Breeders), dynamické zlomy. Samotné vyplnění téhle šablony obstará slušnou dávku energie. Jen kdyby úsilí přiblížit se kultovním deskám z devadesátek netrčelo z nahrávky tak okatě.

Invaders Must Die, Omen a Thunder rozjíždějí album s jasnými hitovými ambicemi, všechno v nich šlape jak má, ale právě na nich stigma recyklátu ulpívá nejvíc. Čerstvějším dojmem paradoxně působí tracky, v nichž se Prodigy prokutávají ještě hlouběji, k samotným základům raveu a přihazují k tomu hrstě hrubého punkového štěrku, jako ve skladbách Colours (ta pochází z úplných začátků kapely) a Take Me to the Hospital. Sampl ze singlu Take Me Away od průkopníka techna Jeffa Millse, který si vypůjčili do skladby Warrior's Dance, také o vědomí kořenů jasně vypovídá. Zbytek alba už ale dobíhá poněkud nevzrušivě, ačkoli kapela přikládá pod kotel ze všech sil. V Run With the Wolves se ještě můžeme pozastavit nad živými bicími hostujícího Davea Grohla, ale World's on Fire a Piranha už kromě sveřepých beatů nenabízejí nic, čeho by se dalo zachytit.

Dvanáct let od alba The Fat of the Land je příliš dlouhá doba. Přetrženou nit možná The Prodigy dokázali navázat, ale přidat něco navíc už nikoli. Sice se našlo dost původních fanoušků, kteří nad návratem osvědčených zvukových formulí zajásali (prodeje byly v porovnání s předchozí deskou velmi slušné), ale na přilákání nových tahle hra na jistotu nestačí. Na druhou stranu kapela ani neměla v úmyslu příliš riskovat a pokud bereme Invaders Must Die jako abiturientský večírek, dá se pokládat za vydařený. I při takové příležitosti se dá užít dost divoké zábavy, i když je to hlavně o vzpomínání.