Prúdy - Zvoňte, zvonky

Albem Zvoňte, zvonky to bratislavské Prúdy svý českým konkurentům docela natřeli. Takhle dotaženou a hlavně invenčně soběstačnou studiovou vizitku zatím nikdo z nich na kontě neměl. Zároveň to byl jeden z mála momentů, kdy se některý z československých interpretů zhoupnul na celosvětově aktuální vlně bez zpoždění a bez opisování. Doba pučících artrockových výbojů zastihla Prúdy připravené především díky klávesistovi Mariánu Vargovi a jeho klasickým vzděláním zušlechtěnému hudebnímu myšlení. Zatímco Pavol Hammel představuje tu písničkářsky přímočařejší, lyricky křehkou tvář souboru, Varga do průzračných melodií co chvíli podstrkuje rafinované aranžérské ornamenty inspirující se v širokém hudebním řečišti od baroka po avantgardu. Někdy jde jen o drobná překvapivá intermezza, jindy se do kompozic Vargovy vážnohudební libůstky otisknou hlouběji (Poď so mnou, S rukami vo vreckách).

Výsledkem ale není nabubřelé estétství, ale naopak nespoutaná tvůrčí zvídavost a hravost. Tou hlavní předností oproti dosavadním českým pokusům je právě přítomnost vlastní, neodvozené vize, s níž kapela promyšleně pracuje a přitom zůstává spontánní. Další věcí, o kterou se může směle opřít, jsou texty (mimo jiné začínající Boris Filan a Kamil Peteraj), které jsou navzdory občasné naivní kostrbatosti rovněž o dost napřed před českou tvorbou. Všudypřítomná melancholie "študentských básnikov" má své hlubší (Balada o smutnom Jánovi, Jesenné litánie) i rozpustilejší (ironický dixík Keď odchádza kapela) body, album si ale díky Hammelovu pěveckému výrazu udržuje jednotnou poetickou tvář.

Zvukově není nahrávka právě oslňující. Zvláště v těch bigbítovějších místech je dost nevyvážená a aspoň v tomto ohledu si izolovanost muzikantů (a zvukových mistrů) ve východním bloku vybírá svou daň. Zamrzí to třeba v případě jedné z nejlepších skladeb Poď so mnou, kde se nápaditě střetává hardrockový riff s Vargovými klasicizujícími vstupy a hipíckým optimismem v textu s půvabným rozpočítáváním osobních zájmen, ale i v další úspěšné hitovce Čierna ruža. Komornější kousky jako Balada o smutnom Jánovi z toho vycházejí o dost lépe. Přes své dobové nedostatky je ale album Zvoňte, zvonky dílem skladatelsky, aranžérsky i textařsky vyzrálým a stalo se v následujících dvou dekádách základním kamenem toho, co můžeme nazvat "slovenským popovým zázrakem".