Takhle přístupně ještě PiL nezněli. Předešlé album This Is What You Want... This Is What You Get sice naznačilo určitou vstřícnost vůči vlivům tanečního synth-popu a jeho ústřední singl This Is Not a Love Song se podíval překvapivě vysoko do hitparád. Následující nahrávka, provokativně pojmenovaná v závislosti na druhu nosiče Album, Casette nebo Compact Disc, jde ale úplně jiným směrem. Charakterizuje ji hutný a komplexní zvuk, v němž dominují hřmotné bicí a kytary, tu a tam protnuté syntezátorovými vyhrávkami nebo exotičtějšími nástroji jako jsou tabla nebo didgeridoo. Skvělou práci tu odvedl Steve Vai, vycházející kytarová hvězda se zkušenostmi od Franka Zappy, přestože jeho budoucí kariéra hardrockového čarostřelce se s angažmá u Johna Lydona zrovna moc nerýmuje. Při natáčení však nebyl jedinou osobností, kterou bychom po boku post-punkového enfant terrible asi nečekali.
Protože Lydon měl o způsobilosti své čerstvě sestavené doprovodné kapely určité pochybnosti, producent Bill Laswell mu místo ní do revíru přihnal houf ostřílených studiových mistrů. Vedle Vaie se tu objevuje třeba Laswellův stálý spolupracovník Nicky Skopelitis na druhou kytaru nebo japonský klávesový mág Ryuichi Sakamoto a na bicí se střídají takové šarže jako ex-Cream Ginger Baker a jazzový virtuoz Tony Williams. Tahle nepravděpodobná sešlost se s příkladnou profesionalitou dokázala podřídit celkovému záměru a nahrála album, které za starší tvorbou PiL možná... číst dále
Takhle přístupně ještě PiL nezněli. Předešlé album This Is What You Want... This Is What You Get sice naznačilo určitou vstřícnost vůči vlivům tanečního synth-popu a jeho ústřední singl This Is Not a Love Song se podíval překvapivě vysoko do hitparád. Následující nahrávka, provokativně pojmenovaná v závislosti na druhu nosiče Album, Casette nebo Compact Disc, jde ale úplně jiným směrem. Charakterizuje ji hutný a komplexní zvuk, v němž dominují hřmotné bicí a kytary, tu a tam protnuté syntezátorovými vyhrávkami nebo exotičtějšími nástroji jako jsou tabla nebo didgeridoo. Skvělou práci tu odvedl Steve Vai, vycházející kytarová hvězda se zkušenostmi od Franka Zappy, přestože jeho budoucí kariéra hardrockového čarostřelce se s angažmá u Johna Lydona zrovna moc nerýmuje. Při natáčení však nebyl jedinou osobností, kterou bychom po boku post-punkového enfant terrible asi nečekali.
Protože Lydon měl o způsobilosti své čerstvě sestavené doprovodné kapely určité pochybnosti, producent Bill Laswell mu místo ní do revíru přihnal houf ostřílených studiových mistrů. Vedle Vaie se tu objevuje třeba Laswellův stálý spolupracovník Nicky Skopelitis na druhou kytaru nebo japonský klávesový mág Ryuichi Sakamoto a na bicí se střídají takové šarže jako ex-Cream Ginger Baker a jazzový virtuoz Tony Williams. Tahle nepravděpodobná sešlost se s příkladnou profesionalitou dokázala podřídit celkovému záměru a nahrála album, které za starší tvorbou PiL možná zaostává co do odvahy experimentovat, dostatečně to však vyvažuje energií, vrstevnatostí i nekonvenční chytlavostí.
Nejlepším příkladem je singlový hit Rise, obžaloba represivních praktik jihoafrického apartheidu, což je téma, které ve druhé polovině osmé dekády v hudebním světě silně rezonovalo. Hymnické střední tempo provázené vzdušnými kytarovými texturami je jako stvořené k vyjádření hrdého protestu ale stejně tak i k žebříčkovému úspěchu, který se skutečně stal pro kapelu rekordním. Jsou tu ale i další silné písně: F.F.F., jejíž jízlivý text jako by byl psán na tělo jednomu našemu „krizovému manažerovi“, další singl Home nebo závěrečná Ease, využívající lehkých orientálních náznaků.
Celé album působí velice soudržně, místy je zvuková fazóna jednotlivých skladeb až zaměnitelná, ale díky drobným aranžérským finesám a háčkům písně více jak pětiminutové stopáže unesou. Určitá repetitivnost jim neškodí, spíš naopak, Lydonovy útžkovité texty a typicky hysterická deklamace vytvářejí dojem jakýchsi buřičských manter, kterým šťavnaté kytarové riffy přidávají na důrazu. Riskantní krok s angažováním najatých studiových profesionálů se určitě vyplatil a to, že se najednou Lydonovy písně dají hrát v rádiích, neznamená, že by se z něho stal poslušný občan.
Komentáře