Queen - Sheer Heart Attack

Do relativně přehledně (aspoň z dnešního hlediska) uspořádaného rockového světa 70. let vstoupili Queen coby nevyzpytatelný element, s nímž si „škatulkáři“ nevěděli příliš rady. Do žádného z hlavních proudů je nelze bezvýhradně zařadit, přitom sami z mnoha bezostyšně tyjí a s rozmařilou drzostí i absolutní lhostejností k samotné existenci pojmu kýč budují svůj vlastní pompézní chlíveček. Po dvou eponymech je album Sheer Heart Attack představuje už ve zcela vyzrálé podobě a zaslouženě jim otevírá dvířka k hvězdnosti.

Queen si z rockového univerza nabírají plnými hrstmi: zužitkují hard rock, prog rock, klasiku, swing i dřevní rock'n'roll, míchají zdánlivě páté přes deváté, ale zároveň tomu všemu dokážou vtisknout jednoznačně osobitý ráz. Jejich skladby opovrhují přímočarostí, jsou plné zvratů a nečekaných kulišáren, využívají bohatě nařasených vokálních linek i sborových harmonií, zvukových efektů aplikovaných jak na kytaru Briana Maye, tak i na zpěv, a přesto jsou schopné oslovit masy, protože základním imperativem je pro ně zábava.

Nejdůležitějším svorníkem je bezpochyby hlas a nenapodobitelné frontmanství Freddieho Mercuryho. Někdy mám pocit, že je to jen a pouze on, kdo všechno lepí dohromady, aby se album nezvrhlo v nesoudržnou estrádu. Umí být úžasně jemný v lyrických drobnůstkách Lily of the Valley nebo Dear Friends, rockově přímý a důrazný jako v pre-metalové Stone Cold Crazy, hravý v písničkách Killer Queen či Bring Back That Leroy Brown (ideální k nácviku charlestonu), tajemný ve Flick of the Wrist i bohatýrsky vzletný v obou dílech In the Lap of the Gods.

Oba případy, kdy hlavní vokál neobstarává on, jen podtrhují Mercuryho důležitost. Brian May ve skladbě She Makes Me (Stormtrooper in Stilettos) zní oproti němu nevýrazně (píseň sama je nepříliš záživným psychedelickým úkrokem), stejně jako Roger Taylor ve vlastní Tenement Funster, v níž se sice předvede jako solidní hardrockový zpěvák, ale Mercuryho projev je kategorií sám o sobě. Jediný John Deacon se pěvecky nerealizuje, ovšem autorsky se blýskne pro queenovský zvuk netypickou, ale příjemně uvolněnou písní Misfire.

Ve svém hardrockovém kabaretu Queen propojují kohoutí marnivost The Who, extravaganci Eltona Johna i poživačnost glamrockových zhýralců, všechno ve jménu opulentní hudební show bez nároku na nějaká hluboká sdělení. Jsou velkolepí pro velkolepost samu, ne kvůli vyjádření vznešených myšlenek jako je tomu u jejich artrockových kolegů. Tenhle jejich tyjátr ale není, na rozdíl třeba od takových Kiss, po hudební stránce ani trošku nudný. Stačí přistoupit na hru, uvědomit si, že sedíme spíš v cirkusovém šapitó a ne v operním sále, a zážitek je zaručený.