Radiohead - Hail to the Thief

Skvostná syntéza. Poté, co se Radiohead pokusili radikálně odříznout od kytarové melancholie a s dvojčaty Kid A a Amnesiac vpluli do experimentálně elektronických vod, dávají zase zelenou kytarám a velkým melodiím. Pokud jim předtím šlo o únik před masovou popularitou, jejich snaha přišla vniveč. Nejen, že je do nebes i nadále vynáší odborníci, ale jejich náročné hudební výzkumnictví kupodivu neodradilo ani většinu jejich fanoušků. Ty, pro které se stali nestravitelnými, nahradili noví. Na Hail to the Thief jakoby kapela ukončila vzpouru a smířila se s tím, čím je.

Neznamená to ovšem, že by plody elektronických výbojů odvrhla. Vplétá je do svého kytarového smutnění s jistotou a invencí, jakých by zřejmě bez toho památného vybočení nedosáhla. Část repertoáru (Backdrifts, The Gloaming, Myxomatosis) na chytrých mašinkách přímo stojí a naprosto organicky se s akustickými čísly doplňuje. Některé songy naopak svojí rockovou úderností odkazují dokonce až k albu The Bends a není asi náhoda, že právě písním There, There, Go to Sleep a 2+2=5 se dostalo cti propagovat desku v singlové podobě. Najdeme tu drásavé klavírní balady i roztřesenou syntetickou paranoiu. Radiohead zkrátka mixují to nejlepší, co až doposud vymysleli a dělají to s bravurou a naléhavostí, která bere dech a případným poznámkám typu "Tohle už tady přece bylo" bere nekompromisně vítr z plachet.

Jestli bylo na přelomových milnících Kid A a Amnesiac něčeho škoda, bylo to příliš spořivé nakládání s jedinečným hlasem Thoma Yorkea. Ten se tu znovu ocitá v centru pozornosti a zpívá tak, že by rozplakal kámen.

Hail to the Thief může někomu připadat jako ústup z dobytých pozic. Ale pro ty, kdo slůvka progrese / stagnace moc neřeší a dá hlavně na bezprostřední zážitek, je album požehnáním. Tohle jsou Radiohead v kostce, která hraje všemi barvami. Hudební nádhera bez hranic.