Radůza - Gaia

"Ten, kdo dnes svými činy hloubí koryta řekám dějů, může se v příštím okamžiku v jejich vodách utopit," píše se v bookletu nového dlouhohrajícího počinu osobité české zpěvačky Radůzy. Ona se nikdy nebála používat velká slova a umí to jako málokdo. Kde by se někdo mohl při vážných a smrtelně důležitých tématech těžce spálit, Radůza úplně přirozeně a lehce rýmuje, až se z toho tají dech.

"Gaia" (to je matka Země, jen aby bylo jasno) opět rozvíjí také jedno téma, které je pro tvorbu písničkářky příznačné: život je cesta (a jak je známo, i cesta může být cíl). Toto sdělení jsme slyšeli od zpěvačky v minulosti již několikrát a zde opět zpívá: "Počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel" ("Tenhle svět není jen pro silný").

Zvukově je "Gaia" částečným návratem ke klavíru "Salonu barokních dam" ("Tulák po hvězdách", "Ptáče") a na úkor akordeonu slyšíme spíše elektrickou kytaru (velmi překvapivý zvuk dodávají kytary chytlavé písni "Duhový drak"). "Nomádský stan" s výrazným refrénem, to je dokonce jasný hit, který se v rádiu samozřejmě nikdy nebude hrát. Jako nevědomou poctu Vlastovi Redlovi beru skladbu "Poslední cestující", kde se nádherný text obtáčí kolem lehounké melodie. Tohle zní, jako kdyby psaní písní byla ta nejjednodušší věc na světě.

Snad jen "Panna Orleánská" (uvnitř bookletu označená jako "Rytíř v papírové zbroji") je po nadějném temném začátku ve sborovém refrénu zbytečně těžkopádná. Jaký rozdíl je proti ní jak pápěří lehoučká a křehká nádhera "Ptáče", kde slyšíme ozvěny těch nejhezčích lidových písní, nebo smyčci opentlená "Tenkrát v ráji", která je tím skoro nejlepším na konec. Nesmíme totiž zapomenout na velkolepý vrchol alba, "Babylonskou věž", kde Radůze v duetu jedinečně sekunduje Aneta Langerová.