Radůza - V hoře

Třetí album Radůziny harmonikářské éry už bylo ostře sledovanou událostí, ale naše čerstvá písničkářská celebrita se s očekáváními vyrovnala skvěle. Spíš si je ale vůbec nepřipouštěla a prostě předložila další kolekci písniček, jejichž upřímnost a pohrdání kompromisy jsou dostatečným obranným mechanismem proti komerčním tlakům. Deska ...při mně stůj měla sice větší konzistenci, ale určitá rozpolcenost novinky zase svědčí o neustálém zrání a pohybu.

Začátek je zcela v duchu předchozích nahrávek. Dědek s cibulí jako klasicky ryčný otvírák následovaný kytarovou Nebe-peklo-ráj, opět harmonikářským valčíkem Bylo nebylo a něžným popěvkem Sněží... Znovu ohromně působivá a dotažená dílka vyzrálé písničkářské osobnosti, ale na druhou stranu ani nic nového. Teprve později se ukazuje, že V hoře je také - aspoň zčásti - jakýmsi cestovatelským deníkem odrážejícím Radůzino okouzlení různými zeměmi, které navštívila. Jestliže u její mentorky Zuzany Navarové pocházely podobné inspirace především z latinskoamerických či jiných exotických zemí,<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=9356"> Radůza</a> čerpá z evropských zdrojů. Návštěvu Norska reflektuje píseň V hoře, jeden z vrcholů alba, s opojnou závratí se kořící moci přírodních sil, a v lehčím tónu i Na sever (Førde). Na jiné kraje upomíná<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=9356"> Radůza</a> i jazykově: francouzština zazní v manuchaovském reggae De Nîmes a v Mulhouse, polština ozvláštní Papierosy a Zas oči moje, italština pak dokonale stylovou hříčku Una Cartolina.

A nesmím zapomenout ani na těch pár ruských veršů v závěru Vysockého písně Plachta-Парус, které už tak drásavou palbu vygradují do totálně uzemňujícího citového tornáda.<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=9356"> Radůza</a> jakoby opravdu křičela vstříc skučícímu vichru a nasazením se tu dotýká samotných prahů bolesti. Dál už to nejde. Takovému odevzdání písni říkají flamencoví zpěváci duende.

Krásných, rozervaných, dojemných i povznášejících momentů je tu samozřejmě vícero (ještě třeba Pandora, Vojáček z cínové lodi, Tuti-boty-ré,...) a právě na jednotlivých vydařených perlách stojí album víc než na celkové soudržnosti, což je dáno i téměř hodinovou stopáží. Příspěvky hostujících muzikantů (kytara, kontrabas, harfa) jsou osvěžující, ale spíš marginální, většina muziky spočívá opět pouze na bedrech samotné písničkářky. Její výrazově mnohotvárný, místy (V hoře, Vše je jedním) i lehce experimentující zpěv to všechno opět bez problémů utáhne. Ke stoprocentnímu dojmu tentokrát pár coulů chybí, ale i tak ční tohle album svým emocionálním nábojem vysoko nad většinu nejen naší hudební produkce.